O první polovině devadesátých let se mezi metalovými fanoušky mluví ve velmi smutných či přímo naštvaných slovech (to podle nátury). Pokud se Kreatoru týká, nejčastěji se užívá termín „experimentální období“, sám Mille v rozhovorech dokonce mluví o krizi. Já bych to ovšem tak černě neviděl a dovolím si tvrdit, že i sám Petrozza je v posuzování tohoto časového úseku poněkud diplomatický, neboť jistě moc dobře ví, že se za žádnou ze čtyř nahrávek, jež vznikly v rozmezí let 1992 až 1999, stydět nemusí.
Jistě, do tvorby Kreatoru se začaly vkrádat i jiné žánrové vlivy, nicméně jedním ze základních kamenů vždy zůstal thrash metal, a to ve větší ("Cause For Conflict") či menší míře ("Outcast", "Endorama"). Nehýbalo se dokonce ani s typickým logem kapely. Nehledě na to, že řada fanoušků Tvůrce považuje zrovna fošnu „Renewal“ za jednu z nejlepších. Druhá věc je, že ať už bylo příčinou odklonu od osmdesátkového a tedy striktně subžánrového směřování kapely cokoli, jistá změna byla na místě. Kreator totiž v tomto punktu dosáhl nejpozději s albem „Coma Of Souls“ svého tvůrčího zenitu. Vsypat do svých hudebních tónů také koření z jiných stylových směsí tak nebylo vůbec od věci. Nemá proto smysl spekulovat, jaký vliv měl na vyznění následných desek nástup grungeové vlny či nakolik se nechal Petrozza a spol. inspirovat jinými jmény (např. Amíky Ministry). Důležité je, že „Renewal“ zní nadmíru osobitě, originálně a také nadčasově, a to hned ze dvou důvodů. Prvním je, že i z dnešního pohledu působí stále atraktivním dojmem. Tím druhým, že jej v době vzniku skoro nikdo nepobral.
Nejvíce se to samozřejmě týká „true fans“, kteří vyrostli na prvních Tvůrcových albech. Některým z nich se při poslechu „Renewalu“ doslova zbořil svět. Mluvíte-li s nimi ale nyní, jejich názor se (většinou) radikálně změnil. K této nahrávce je totiž nutné „dorůst“, lépe řečeno téměř ignorovat původní odkaz kapely a přistupovat k ní s naprosto čistou hlavou. Byl jsem na tom nakonec stejně, přičemž mi trvalo nejméně deset let, než jsem album vzal „na milost“ (ne že bych mu mezitím dával šanci každý den). Pak jsem ale do jeho specifické atmosféry začal pozvolna pronikat a nakonec si jej oblíbil téměř jako ostatní klasické fošny Kreatoru. Pravdou však zůstává, že k jeho poslechu musím mít správnou náladu, která se příliš neztotožňuje s optimistickým pohledem na svět.
Špinavé, nervózní, znepokojivé, nihilistické, brutální, industriální, všechny tyto přívlastky k „Renewalu“ naprosto sednou, přičemž citlivý producent Tom Morris ve svém floridském studiu společně s co-producenty, kterým byli samotní členové Kreatoru, správně „vyhmátl“ adekvátní zvukovou auru. Už úvodní štych „Winter Martyrium“ prozradí základní náladu. Tupé údery do plechově znějícího škopku, oproti tomu bojovně dunící kotel, který jakoby vycházel z hloubi amazonského pralesa, kde se kmen kanibalů chystá ke krvavému hodokvasu. Poté začnou kytary vařit své zlověstné riffy a houstnoucí pekelnou atmosféru dovrší Millesovo hrdlo. Petrozza deklamuje úsečné fráze, které zní jako zoufalé volání o pomoc člověka, jenž stejně moc dobře ví, že jej nikdo zachránit nepřijde. Tohle bezútěšné martýrium se protáhne do následné titulky, stejně jako do všech následných songů. Nebo je to všechno klam, a místo devíti samostatných skladeb slyšíme jeden souvislý, kompozičně sofistikovaný opus? Mezi písněmi totiž neexistují pauzy, jedna plynule přechází do druhé jako všední dny značně depresivního života. Nejednou se přitom zamotáme do spirály osudu (pětka „Karmic Wheel“ s industriální mezihrou), či na nás přímo dýchne samotné Peklo (tísnivé, avšak nadmíru působivé zvuky v intermezzu „Realitätskontrolle“).
Ale ono nakonec možná nebude tak zle. I na „Renewalu“ se naštěstí tu a tam objeví světýlko naděje, sice jen skromně poblikávající, ale přece. Nejčastěji je soustředěno v krátkých, o to ale účinnějších sólech. Tím nejmelodičtějším (dokonce s bluesovým nádechem!) graduje i poslední kus „Depression Unrest“, což lze brát jako důkaz z největších. Peklo může být zlé a zdánlivě nekonečné, nakonec z něj ale pokaždé existuje cesta ven. Metalový fanoušek si navíc pravděpodobně užije i onu temnou tvář nahrávky, kde se na nejvyšších místech skví položky se sugestivně nakažlivou rytmikou („Renewal“, „Brainseed“, „Depression Unrest“) nebo z hlediska minulosti nejtypičtější zápis „Europe After Rain“, jehož riffy těla řežou. Najdou se ovšem i negativa.
Přestože desku prorůstá sjednocující pocitový kořen, stává se zároveň jeho slabinou, když v některých kompozicích začpí nenápaditým schématem („Reflection“, „Zero To None“). Jistou repeticí působí i sám Petrozza, jehož vokální poloha ve výsledku nepřináší mnoho variability, občas jej dokonce přistihneme, že příliš tlačí na pilu a slyšitelně „přehrává“. Nutné je zmínit obal s kudlankou nábožnou, která, jak víme, svého „šamstra“ po pohlavním aktu bez sentimentu zabije (naštěstí ne před jeho vyvrcholením). Na zadní straně bookletu pak nalezneme apel „Legalize Marihuana“. Jak již však bylo několikrát naznačeno, albu se v době vydání nevedlo, což si vynutilo několik konkrétních reakcí. Tak např. skončila spolupráce s Noise Records (potažmo s Epic), hlavně se ale stalo labutí písní pro baskytaristu Roba Fiorettiho (údajně kvůli rodinným povinnostem) a po turné si na chvíli odskočil i bicmen Ventor, jehož na následné fošně „Cause For Conflict“ nahradil Joe Cangelosi. Nejen o tom si ale povíme zase příště.
|
