Oficiální pojmy, o kterých bychom se dle promo materiálů měli v souvislosti s albem „The Pendulum“ švédských Master Massive bavit, jsou: heavy metalová kapela, epický heavy metal a metalová opera. Bohužel, jedním vrzem k tomu bude potřeba přihodit i hesla jako velký voči, absence nápadů, únava materiálu, bída i prapodivný mančaft. Jednoduše by se prvotina projektu Master Massive dala shrnout pod motto: „Čím větší ambice, tím větší průšvih“.
Hlava projektu a autor veškeré hudby, kytarista Jan Strandh, s realizací alba zjevně kdovíjak nespěchal, základy byly položeny již v předposlední dekádě minulého století, kdy Jan se svojí kapelou Zanity představil demo „Time Out Of Mind“, z něhož dva songy jsou využité i v aktuální „opeře“. O pětiletku později, v sestavě, která prakticky celá funguje na aktuální desce, přihodil další šestku písní, pomocná ruka Ninitha Maivorsdotter dala dohromady libreto a za pomoci řady hostujících zpěváků (inu, když opera, tak se vším všudy, takže každá z postav má svého jedinečného představitele) přišlo po dopsání zbytku skladeb album „The Pendulum“ na svět. Ale ať už Jan Strandh to skoro čtvrtletí dělal cokoliv, postavit základy, na kterých by jeho „Kyvadlu“ nehrozil pád, se mu nepodařilo.
Největší problém téhle nahrávky, která se vydatně ohlíží do historie metalové, potažmo rockové hudby (bavíme se o přelomu sedmdesátek a osmdesátek), spočívá v tom, že – když už je řeč o koncepčním příběhu – albu chybí jakákoliv gradace, vývoj, děj a hudební nápad. Snaha o dramatičnost končí přehnanou teatrálností vokalistů bez výraznějších emocí, jakékoliv prvky živočišnosti jsou strašně snadno udusány vytrvale tahavým, nezáživným tempem, těžkopádnými riffy, v tom horším případě omílanými až do zblbnutí, únavnými nenápaditými instrumentálními pasážemi a v momentě, kdy už dojde na nějakou zajímavější jiskru, schopností v pravou chvíli si sami sobě podrazit nohy jejím okamžitým utlumením.
Je zarážející, že v tomhle duchu se odehraje celá první polovina alba, v níž jako vrchol beznaděje pak působí sáhodlouhá „Four Dreams“, jako ukázka zcestného Strandhova megalomanství, která i přes drobné zvraty funguje díky své jednoduchosti a přehnané délce jako spolehlivý zabiják pozornosti. Z první poloviny si zaslouží pozornost i následující „The Monastery“, docela srandovním pseudofolkovým úvodem za uši určitě přitáhne, ale dojede na ubíjející jednotvárnost. Ve druhé polovině alba se přece jen blýskne na lepší časy, ve skladbách „The Media Palace“ a „Hymn To Yellowhawk“ se snaha o výpravnost potkává i s hudebním nápadem (byť to bohužel neplatí pro celou délku skladeb, s blížícím se koncem desky jako by se ještě víc obnažovala už tak nulová invence).
Zarážející je i fakt, jak necharismatickou sestavu pěvců se podařilo dát Strandhovi dohromady. Snad jen s výjimkou Katariny Liljy (zejména její příjemný hlas v „Dear Aadham“) a sem tam některých světlých okamžiků jejích mužských kolegů (zejména ve dvou zmíněných skladbách z druhé půlky) jsou pěvecké výkony nemastné, neslané, nezajímavé, ve snaze přehrávat svou roli v těch nejvyhrocenějších momentech až protivné. Nicméně, nutno uznat, že nápaditost jednotlivých skladeb je docela mizivá, takže je pro křiklouny asi dost obtížné uplácat ze vzduchu kuličku. A za této konstelace je samotný příběh vlastně už nepodstatný.
Těžko říct, jakou cílovou skupinu chtěl Jan Strandh s touhle deskou oslovit. Příznivci výpravných metalových oper současnosti umřou nudou, zapálení příznivci zatěžkaného heavy metalu můžou vzpomínat na dávná léta s pomocí stonásobně zajímavějších a osobitějších alb, náhodného kolemjdoucího tahle neobjevná kolekce svojí sedmdesátiminutovou (uměle natahovanou, ději neprospívají ani kraťounké pitvořivé dialogy, natož utahané delší skladby) stopáží taky chytne patrně jen ve výjimečných případech. Za mě těžce palec k hlíně…
|
