Takzvaná experimentální éra Kreatoru v devadesátých letech možná nepatří mezi nejoblíbenější období většiny „die hard fans“, recenzent si ale nemůže přát vhodnější materiál. Není totiž nic nudnějšího, než popisovat diskografii kapely, kde se jedno album podobá druhému jako supermarketové rajče rajčeti. To ovšem není případ německé legendy, zejména pak čtveřice nahrávek z oné inkriminované doby. Pocitově zcela jinde, než se nacházela placka „Renewal“ či následný zásek „Cause For Conflict“, stojí i dnes hodnocené dílo „Outcast“ (potažmo příští fošna „Endorama“). Nutno dodat, že tato mimořádná variabilita je naštěstí doprovázena celkem zajímavými hudebními výsledky.
Pravda, ne vždy šlo přirozený tvůrčí proces, naopak, na minule hodnoceném počinu „Cause For Conflict“ byly evidentní stopy autorského tápání, zmatku a snad i beznaděje. Na „Outcast“ se ale Petrozza zase našel, neb album zní dostatečně osobitě a kompaktně, přičemž jednotlivé songy spojuje červená nit smutné nálady i zádumčivé atmosféry. A pozitivní byly i některé vnější okolnosti, jež souvisely se vznikem osmé řadovky Kreatoru. Za největší klad můžeme považovat návrat původního bicmena Ventora, ale také dobré ozvučení desky, které umožnilo rozkvět hudební palety v celé její kráse (producentem byl, stejně jako na „Cause For Conflict“, Vincent Wojno). Ke kapele se rovněž připojil kytarista Tommy Vetterli (nahradil Franka Blackfire), jenž si k Němcům našel cestu od švýcarských thrasherů Coroner. Zmínit musím i skvostný obal z dílny Christiana Loenhoffa, který brilantně a hlavně vkusně vypichuje náladu celého díla.
V určitém ohledu je „Outcast“ nejen odlišný od předešlé nahrávky „Cause For Conflict“, ale rovněž vyjadřuje její přesný opak. Zatímco minulá deska byla přesycena riffy i změnami temp, tentokrát si hráči vystačí s jejich minimem. Většinou se vymyslí jeden nosný motiv, na kterém se posléze zhoupne celá skladba. Vítězství v tomto klání jednoznačně náleží položce číslo dvě, nazvané „Phobia“. Neskutečně melodicky chytlavý riff i Millesovo frázování z ní činí jednak vrchol díla, jednak neodmyslitelnou součást koncertních setů. Za mimořádně atraktivní můžeme považovat i riff songu „Enemy Unseen“, u kterého je pozoruhodná podobnost s kusem „Du Hast“ od krajanů Kreatoru, industriálních elektroniků Rammstein. Porovnáme-li pak čistě ze zvědavosti čas vydání „Outcastu“, zjistíme, že spatřil světlo světa přesně o měsíc dříve, než placka „Sensucht“, na které se nejslavnější pecka Rammsteinu nachází.
Skutečný problém alba „Ouctast“ logicky nastává, pokud některá z písní nedisponuje dostatečně chytlavými motivy. Žel, takových kusů nalezneme na desce několik. Riffy jsou v nich vypouštěny do éteru velmi rozvážně, mnohdy jsou zaobleny v groove stylu nebo se dotknou ambientu, tempo je většinou goticky klidné, maximálně šlapavé, klasické thrashové sypanice zde rozhodně nečekejme. Proto je velká škoda, že se více neexperimentovalo, zejména pokud se Millesových vokálních linek týká. Velmi příjemně totiž zní elektronické zkreslení jeho zpěvu v desítce „Whatever It May Také“, zcela odzbrojující je pak Petrozza v čistě melodické poloze, kterou předvádí ve druhé vrcholné a maximálně pocitové kompozici, teskné skladbě „Black Sunrise“, v níž se vyrovnává se smrtí svého přítele. Mille konečně dokázal, že ovládá i jiné polohy, nežli ty schematicky křiklavé, kterými trpí některá další alba Kreatoru a převedl nejlepší výkon v celé dosavadní historii. „Outcast“ je i díky tomu především o pocitech. Zcela se odlišuje od tradičních desek kapely, a právě proto představuje vítané osvěžení. Kvalitativně však zůstává jen kousek za půlí cesty. Snad i proto jej sám Petrozza považuje za slabší (mluví pouze o třech nebo čtyřech skladbách, které má rád), na rozdíl od následné „Endoramy“, na níž je hrdý dodnes. Více o této desce si povíme už za týden.
|
