Napadlo-li vás někdy polemizovat nad tím, jestli blackoši mají smysl pro humor, je na čase se seznámit se slovenskou bandou Down To Hell. Ta s blížícím se desátým výročím své existence (její svérázně pojatý životopis je právě jedním z hlavních důvodů úvodní věty tohoto elaborátu) představuje své debutové album „V zajatí temnoty“, které (i přes lehce zavádějící název, vždyť ten humor se dostane i na desku) lze brát dostatečně vážně. Down To Hell, jejichž prvotina ve svém základu nijak zásadně nevybočuje z intencí symfonického blacku, mají totiž tři specifika (nechci rovnou tvrdit, že trumfy, neb ne všechno na sto procent vychází), které mají potenciál odlišit je od konkurence.
Podstatné je v první řadě to, že jejich atmosférou prosycený symfonický black je maximálně funkční a kompozičně pestrý, jejich melodie dostatečně chytlavé a přitažlivá symbióza živých kytar, barevných kláves, svižné a nakopávající rytmiky a stylově na jedničku zvládnutého vokálního projevu kytaristy a křiklouna Kaniho (ať už jde o blackový skřípot nebo growl) řemeslně velice dobře zvládnutá. Specifikem prvním je délka skladeb. Fakt, že pod šest minut se (pomíjím úvodní intro „Ticho před búrkou“) dostane jen úvodní „Pán vetra, búrky a mrakov“, a i přes jistou repetitivnost některých motivů se ve většině skladeb tyto hned tak nevyčerpají, svědčí o tom, že kompoziční schopnosti kapely jsou na tento krok dostatečně silné. Specifikem druhým je využití rodného jazyka. Navíc se klávesák Lubo Müller (a v jednom případě Juraj Knotek) pustil do výpravných a dějově bohatých příběhů, což na jednu stranu ještě více zdramatizuje atmosféru skladeb, na straně druhé se Down To Hell občas neubrání jisté textové naivitě ve snaze udržet linii příběhu a určité schématičnosti ve vokálních linkách. Díky tomu, že jeho projev je (byť znovu podotýkám, že stylově nelze nic namítat) občas nesrozumitelný, má Kani v tomto směru oproti své kolegyni Matě značnou výhodu. A právě využití ženského prvku je tím třetím specifikem, které je v mých uších tím nejkontroverznějším bodem nahrávky. Nejen pro již zmíněnou frázovou schématičnost, která v čistém (a technicky opět spolehlivém) projevu Mati dostává ještě větší prostor k vyniknutí, ale i k jakési občasné emoční prázdnotě. Srovnejte třeba to, jak si svižná a vyhrocená „Smrť“ vyloženě koleduje o podstatně dramatičtější prožitek, který se ze strany Mati nekoná a jak v následujícím vláčnějším dialogu „Nemrtvá nevěsta“ Maťa dokonale vystihuje atmosféru skladby i charakter hlavní hrdinky. A pokud hledáte tip na dokonalého reprezentanta desky, která nemá vyloženě slabou položku, zkuste finální příběh s názvem „Drak“, který dokonale shrnuje všechny výše zmíněné klady i zápory Down To Hell (včetně fórku v nečekaném rozuzlení zdánlivě romantického dramatu).
Pokud již padla poznámka o určité naivitě, nelze se vyhnout i zmínce o bookletu alba, jehož zpracování (alespoň tedy jeho fotografická část) tuto kategorii reprezentuje nejdůkladněji.
Down To Hell mají sice na čem zapracovat, ale zároveň mají velice solidní základ, na kterém mohou stavět. „V zajatí temnoty“ je velice sympatická nahrávka, na které se (jde o debut a o to víc mě to baví) velice svěžím způsobem mísí naivita s nadhledem, i radost z vlastní tvorby s dobře zvládnutým řemeslem. Proto si zaslouží pozornost.
|
