„Vždy jsem měl rád i jinou než metalovou hudbu, např. vlnu Dark Wave v Anglii osmdesátých let. Chtěl jsem napsat něco v podobném duchu, a proto vzniklo album „Endorama“. Užíval jsem si celý proces tvoření a dodnes si myslím, že je to skvělá deska.“ Tolik frontman Kreatoru Mille Petrozza k deváté řadovce své kapely. Je to závěrečný díl z kvarteta „trochu jiných“ nahrávek poslední dekády minulého století, přičemž jde o pocitové navázání na předešlý zápis „Outcast“ a ještě vymezenější přístup k jeho melodicko-gotickému vyznění.
Ještě v polovině devadesátých let Petrozza nevěděl kudy kam. Když kapelu opustil Ventor, zůstal na vše sám. Možná právě v této kritické době se definitivně rozhodl uvolnit svazující otěže thrashmetalového žánru a vydat se směrem jeho srdci v tu chvíli nejbližším. Mezitím se Ventor zase vrátil, nicméně Millesova cestu už byla daná. A tak umělecky niternou zpověď započatou „Outcastem“ uzavřel na podobně zádumčivé „Endoramě“, kde ještě více ustupuje z metalových pozic, ale zároveň otevírá prostor pro nejpočetnější návštěvu melodického elementu v celé dosavadní historii, což se týká jak instrumentální sekce, tak vokálních linek a jeho procítěného - a v té době již pedagogicky školeného - zpěvu. Důležitým souputníkem na této tvůrčí pouti se mu stal druhý kytarista Tommy Vetterli, jenž celé dílo produkoval a při té příležitosti jej rovnou obohatil o řadu synteticko-elektronických efektů a zvuků. Řada skladeb tak začíná nebo končí - případně přechází jedna do druhé - v ambientní a náladotvorné atmosféře. Vrcholem takového snažení je samostatné a příjemně podmanivé intermezzo „Entry“. I díky tomu je více než jindy v minulosti vhodné věnovat pozornost textům, které pouze nekritizují vnější dění, ale vycházejí z bolístek, jež leží na dně duše jako x-krát prolitá kávová sedlina.
Nejchytlavější momenty (zvukově naprosto ideálně znějícího) alba jsou soustředěny v jeho počátku a závěru. Hned první kus „Golden Age“ překvapí dynamicky krouceným motivem, stejně jako arabskými vlivy v sólovém partu. Následnou titulku rozsvítí svižné tempo i zpěvný refrén (s hostující výpomocí Tilo Wolffa z Lacrimosy). Melody start zdobí dost možná nejrozmanitější trojku „Shadowland“, kde se nám připomene i starý dobrý thrash. Podobné momenty ostatně nejsou na desce vůbec ojedinělé, pouze jsou dávkovány střídmě, nejčastěji jako podklad k slokovému frázování. Problémem je, že další průběh „Endoramy“ nastolenou kvalitou dále nerozvine. Tempo bude střední, maximálně šlapavé, nicméně už neuslyšíme výraznější motiv, který by naboural poněkud schematický rukopis. Nepomáhá tomu ani méně variabilní klenutí písní, kde sloky plynule přecházejí v bridge a refrén. Invazivnější chorus osmičky „Soul Eraser“ je spíše výjimkou. Prostě pohoda, klídek a minimalismus. To se alespoň trochu změní s nástupem dvou závěrečných položek, v nichž se konečně dostaví vyšší chytlavost. Svižná jedenáctka „Pandemonium“ oplývá sugestivně vygradovanou slokovou částí (opět s příchutí thrashe) a na poměry kapely ultra melodickým sólem. V podobném duchu se nese i finální dvanáctka „Tyranny“ s atraktivně dynamickými riffy.
„Endorama“ je i přes uvedená negativa bez pochyby dobrým albem. Takto ovšem můžeme na věc nahlížet s odstupem šestnácti let. Ve své době se totiž s pozitivním přijetím nesetkala. Prodeje padaly dolů a od kapely se odvraceli i ti nejvěrnější fandové. Deska obstojí jako důkaz autorovy variability, stejně jako intimní "audit" jeho nejvnitřnějších stavů. Spolu s "Outcastem" lze tedy brát jako psychoterapeutické dílo, díky kterému se Mille duševně „vykřičel“ a na příště už měl zase dostatek energie (ale i odvahy) k návratu ke svým metalovým kořenům. Sám leader Kreatoru k tomu dodává: „Pak přišel moment, kdy jsme jeli na turné a neměli jsme klávesáka. Všechny potřebné efekty jsme proto museli přehrávat z pásky a právě v tu chvíli mně to došlo. Říkal jsem si: Co tady děláme? Tohle přece nejsme my. Mojí reakcí bylo: Srát na to, vraťme se zpět ke čtyřčlenné kapele, která používá jenom kytary! Dejme ego stranou a buďme zase tím starým známým Kreatorem!“ Netřeba dodávat, že se to s následující fošnou „Violent Revolution“ beze zbytku povedlo.
|
