Psal se rok 2013, když začal dostávat konkrétnější obrysy projekt Lindemann a uznávaný švédský multiinstrumentalista a producent Peter Tägtgren se již definitivně diagnostikoval jako nenapravitelný workoholik. V roce 1990 totiž pětačtyřicetiletý Švéd založil deathmetalové Hypocrisy a o šest let později industriálně laděný projekt Pain. Právě ten byl odrazovým můstkem pro spolupráci s frontmanem kapely Rammstein Tillem Lindemannem a ve své podstatě tohle spojení zní přesně tak, jak by každý hudební posluchač očekával. Spousta elektroniky, samplů a podladěných kytar okolo charismatického hlubokého hlasu německého rodáka.
Zatímco Peter Tägtgren píše a skládá jako o život, kapela Rammstein naopak nikam nespěchá a v poslední době stále více odkládá jak různé přidané materiály (stále se marně čeká na Live DVD z posledních dvou masivních tour), tak i další desku, která by dle posledních informací měla spatřit světlo světa někdy v roce 2017. Jedná se tak prozatím o největší pauzu v historii kapely a využil ji nejen Richard Kruspe pro svůj projekt Emigrate, ale i zmiňovaný Till Lindemann pro spolupráci s Peterem Tägtgrenem. Tyto momentální „side projects“ dávají vzpomenout na téměř deset let staré rozdělení System of a Down na sólovou dráhu Serje Tankiana a kapelu Scars on Broadway s Daronem Malakianem. Scénář je téměř totožný – kytarista (Kruspe/Malakian) na sebe vezme hlavní vokál a snaží se bazírovat na svém slavnějším předchůdci, kdežto frontman (Lindemann/Tankian) se obklopí špičkovými muzikanty a zkusí se vydat jinou cestou. Jediným rozdílem je ten, že Serj Tankian oproti Tillu Lindemannovi uhnul ze své vyšlapané cestičky mnohem radikálněji.
Jedním z hlavních lákadel projektu byla Lindemannova angličtina. Na rovinu: Lindemann zní takřka stejně jako v německém jazyce a navíc se nejedná o žádnou novinku, neboť Rammstein mají na kontě pár zprofanovaných písniček i v jazyce „moderní latiny“ („Amerika“, „Pussy“). Lindemannův projev a výraz je skálopevně hrubý a charismatický stejně jako u německé smečky, čili tady se žádných překvapení nedočkáte. Peter Tägtgren se postaral o veškerý instrumentální materiál a odvedl solidní práci. Navazuje na své umění z projektu Pain a přizpůsobuje se Lindemannovi, co se vokálních spekter týče. Jedinou výraznější přidanou hodnotu tedy vidím pouze v banálně jednoduchých a kontroverzních textech, které u někoho můžou způsobit salvy smíchu, u někoho pohoršení a u někoho absolutní netečnost. Poslední postoj hodnotím jako špatný – toto album by se mělo poslouchat se snahou o pochopení průzračně šokujících textů.
Samozřejmě, Till Lindemann je starý známý provokatér a vždy měl triviální texty, točící se okolo lidské sexuality a důstojnosti. Stačí si vzpomenout na koncertní show u „Bück Dich“ nebo na šokující necenzurovaný klip „Pussy“. Přesně v podobných intencích se pohybují songy ve „Skills in Pills“. Jsou prvoplánové, kontroverzní a přehnaně jednoduché. Otázkou je, zda se za nimi skrývá nějaké hlubší poselství a štiplavá společenská kritika nebo se jedná o geniální tah, jak umně zakamuflovat psaní na úrovni Morčat na útěku (a že těch rýmů na podobné bázi je v tomto albu spousta). Výstupem tak vždy bude interpretace každého z nás a rozhodnutí, jestli se nám texty líbí, nelíbí nebo je z těch či oněch důvodů prostě a jednoduše ignorujeme a primární je pro nás instrumentální stránka.
Hudebně se projekt Lindemann povedl a i když se fanoušci Petera Tägtgrena dočkají pouze přidané hodnoty v podobně hřmotného německého vokálu a fanoušci Tilla Lindemanna hravějších a záživnějších orchestrací a elektroniky než u jeho domovské kapely, tyto dvě osobnosti si bez diskuze sedly. Jde to slyšet především v úvodní titulce, v singlu „Praise Abort“ a ve skladbách „Fish On“, „Golden Shower“ a „Fat“, která disponuje nejlepším refrénem desky. Právě refrény jsou největší tahounem alba a tam, kde nefungují, skladba nemá moc co víc nabídnout (typicky vatové songy jako „Cowboy“ nebo „Children of the Sun“, nepovedly se moc ani pomalejší kusy).
Riffy nejsou nikterak novátorské a stejně jako všudypřítomná elektronika zastávají funkci podpůrné role sloužící stadiónovým refrénům, z nichž dobrá polovina zůstala v paměti. Album už pak může překvapit jenom dílčími momenty, dokreslujícími specifickou atmosféru typu závěr v titulní „Skills in Pills“, klavír v „Yukon“ nebo povedený předrefrén v „Golden Shower“. Kytary nejsou tak řezavé a agresivní jako u Rammstein, více prostoru dostávají samply a hlasový projev Lindemanna. Přesto se více či méně po celou dobu poslechu „Skills in Pills“ německých industrialistů v podvědomí nezbavíte a např. o takové „Fish On“ lze bez skrupulí říct, že by s německým textem a vytavenými kytarami obstála i u Rammstein.
Nejedná se o žádný zářez do historie moderní hudby a ani se kvůli tomuto projektu nebudou rušit žádné původní kapely obou členů, ale přesto toto spojení přineslo kvalitní hudební řemeslo. Sice bez nějakých zvláštních inovací, ale na druhou stranu se vztyčenou hlavou a mnohem zvládnutějším produktem než třeba Kruspeho poslední deska Emigrate. Takže mírně palec nahoru s tím, že ta prazvláštní lyrika mi nedá spát.
|
