Neuplynul ani rok od vydání skvělého debutu „Words Of Nostradameus“ a na svět už se vyklubalo pokračování s názvem „The Prophet Of Evil“. I díky minimálnímu časovému odstupu jde o plnohodnotného bratříčka první desky, který plynule navazuje na rychlo-melodickou smršť a obohacuje ji o něco vypiplanější tvůrčí sevření. Na své si tedy opět přijdou fanoušci přímočaré chytlavosti, která se za svoji hru na efekt vůbec nestydí a nehodlá ji zatím komplikovat jakýmkoli progresivním smýšlením.
Nejzásadnější změny se tak odehrály mimo hudební oblast. Kapelu opustil bicmen Gustav Nahlin, jehož nahradil – pouze pro tuto jedinou desku - Jesse Lindskog. U tohoto chlapíka je zajímavé, že se později připojil ke skvělé partě Dragonland, s níž odehrál dvě alba na bicí a jedno na kytaru. Dalším novicem se u Nostradamea stal baskytarista Thomas Antonsson, který jednak s kapelou nahrál všechny následující zápisy a jednak umožnil Freddy Parssonovi plné soustředění na pěvecký post. Poslední personální výměna proběhla na pozici kytaristy, kdy Erika Södermana nahradil Michael Åberg, jenž u kapely vydržel do roku 2004. Jak již bylo naznačeno, žádná z těchto výměn neměla dopad na samotnou hudbu, neb dva zakládající členové a tvůrci téměř veškerých tónů i lyriky, tedy Freddy Parsson a Jake Fredén, nikam neodešli, ať v případě této desky či jakékoli další.
Pominu-li opravdu divný obal, nenajdu mnoho jiných důvodů k podmračenému obočí. Zvuk ze studia Finnvox opět vyšel, a tak zážitek z výtečných skladeb nic nekazí. Nejslabší položkou příběhovým konceptem sevřeného alba je balada „Requiem (I Will Honour Thy Name)“, metalové zářezy jsou svůdné všechny. Na krátké intro plynule navazuje úvodní kus „Hymn To These Lands“, který malinko připomene německé piráty Running Wild, naštěstí jen ve zvuku kytar, nikoli kvalitou, která je ve švédském případě jednoznačně vyšší. Jasnými znaky první skladby jsou rychlost a melodie, vystříbřená zejména v sólovém partu. Ještě chytlavější kytarové představení uslyšíme ve trojce „Evil Prophecies“. První významné zpomalení zaznamenáme až v adekvátně pojmenovaném fláku „Murder“, kde škrtneme o zatěžkané heavy-power riffy vedené ve středním tempu. Jde zatím o ojediněle klidnější kvalt (snad ještě s osmičkou "The Power's in Your Hand"), a to v rámci obou prvních desek, nicméně je to první jasnější náznak věcí příštích, neb na následujících počinech Nostradamea rychlost dramaticky ustoupí pomalejším i progresivním strukturám.
Po již zmíněné slabší - avšak nikoli špatné - baladě nastoupí šestice zcela lahůdkových písní. Všechny zdobí rozmanitá kompoziční členitost či svrchovaně hravá sóla (většinou z Åbergovy dílny), dynamické frázování a hitový potenciál. Rázem se tak ocitáme v power-speedmetalovém nebi. Samotným zenitem se pak stává téměř dvanáctiminutový spektákl „The Final Battle“, v němž budeme svědky celé rychlostní škály, od baladického úvodu až k blahodárné spídové akceleraci, stejně jako několika výsostně melodických momentů. Závěr skladby se zase odehraje v nefalšovaném metalovém patosu, jenž je však díky předešlému ději naprosto uvěřitelný a svůdný. To ale stále není všechno, jako bonus si totiž pánové přichystali vynikající a maximálně funkční cover skladby „Scream Of Anger“ od svých slavných krajanů Europe. Zkrátka závěr nahrávky jako z partesu!
A to je stran melodického speed metalu víceméně vše. Jak bylo naznačeno výše, na příštích počinech Švédové razantně změnili kurz, a to směrem od bezstarostně prosluněných ostrovů k temněji vyhlížejícím končinám, s bachory těžkých deštivých mraků nad hlavou. Naštěstí se ale nezřekli melodického zázemí, jen jej zamaskovali méně přístupným hudebním okolím. O tom ale zase příště.
|
