Úvod recenze třetího alba švédských metláků bychom mohli začít následovně: zapomeňte na vše, co kapela předváděla na prvních dvou zápisech a připravte se na zcela nový zážitek! Nostradameus od roku 2003 našel nový směr, který znamenal dramatický ústup z rychlé spídové dráhy směrem k daleko hutnějším metalovým končinám. Pryč je chytlavá vstřícnost a všudypřítomný optimismus, nyní nastupuje méně přístupná a více temnější hudební tonáž. Ale pozor, ani v nejmenším to neznamená, že vymizela kvalita a nápaditá tvůrčí invence!
Naopak, ta je přítomna stále, nicméně je nutné jí vyhledávat jinými směry, nežli tomu bylo na deskách „Words Of Nostradameus“ a „The Prophet Of Evil“. Lehčí to zcela jistě bude pro fanouška, kterými jsou blízké kapely jako Dream Evil, Brainstorm, Accept či Manticora. Ani ostatní však nemají důvod k smutku, neb Švédové na své třetí fošně, stejně jako na všech ostatních, produkují metalové představení na velmi slušné úrovni. Na druhou stranu je pravda, že dnes hodnocené album znamená jakýsi mezistupeň, kde si pětice muzikantů teprve pilovala své budoucí směřování, kdy bylo sice jasné, že vše půjde přes sílu a řízné riffy, dramaturgické podchycení této cesty však bylo teprve v plenkách. I proto v tomto ohledu působí dokonaleji až následující zářez „Hellbound“.
Týká se to i zpěváka Perssona, který se v pomalejším rytmu jasně našel, ale měl z toho zřejmě takovou radost, že na desce „The Third Prophecy“ občas tlačí na hrdelní pilu více, než by bylo zdrávo. Každopádně jeho zabarvení s lehkým „bonjoviovským“ odstínem znamená neodmyslitelný Nostradameův copyright. Pokud jde o sound, kapela opustila Finnvox, a to právě z důvodu nutnosti zvukové diference, neb dle Perssonových slov znějí všechny kapely z tamějšího studia „jednobrdově“, což ovšem on a jeho kumpáni v počátcích své dráhy neřešili. Zvuková pohoda byla nicméně přítomna jak tenkrát, tak na všech dalších albech Švédů (jakkoli by se drobné mušky našly, o nic dramatického naštěstí nikdy nešlo). Což se ovšem netýká obalů, jejichž kvalita naopak vždy byla, mírně řečeno, pochybná. Abychom si odbyli všechny „vnější“ okolnosti, musíme zmínit i výměnu na bicmenském štokrleti, kdy Jesse Lindskoga nahradil Esko Salow, jenž s kapelou nahrál všechny zbývající desky.
 Nový Nostradameův směr jasně a bez nejmenších servítek deklamuje hned úvodní song „Far Too Strong“. Ten na bezmála sedmiminutové ploše nabídne dogmaticky střední tempo, členitější strukturu a tuhé heavy-powermetalové kytary. Těžko říct, co bylo příčinou takové dramatické změny, zdali třeba autoři omezili přísun kofeinu či se jim v životě přihodilo něco depresivního, nicméně v první skladbě, stejně jako ve většině následujících, je najednou atmosféra daleko temnější. Stále nechybí sbory a trylkující kytary, ale i ty jsou tentokrát doprovázeny jinou, než čistě pozitivní energií. Ony sbory dokonce působí smutným dojmem. Ani na rychlost se zcela nezapomnělo, není ale tak konstantní a „uživatelsky“ chytlavá. A to jsem ještě nezmínil riffy, které ve své agresi nejednou překročí thrashmetalovou hranici (zejména nášleh „1986“). Nejvýraznější pomrknutí na fanoušky prvních dvou nahrávek nalezneme ve svižné a moc příjemné čtyřce „The Future Will Show“, s nejzpěvnějším refrénem desky.
Pozitivněji vyznívá i dynamická osmička „H.M.S. Ulysses“, ve které potěší hlavně melodické sólo. Zbytek skladeb už se více či méně nese v několikrát zmíněné metalové urputnosti, na kterou já osobně musím být naladěn, abych si ji dokázal správně užít. Což, jak bylo rovněž naznačeno, ani náhodou neznamená, že jde o hudbu průměrnou nebo dokonce špatnou. Nicméně stálo šlo o jakýsi přechod mezi minulostí k osobitěji pojaté budoucnosti, kterou můžeme odpočítávat až od příštího zápisu "Hellbound".
|
