Italští Dark Quarterer slaví v letošním roce své pětatřicetiny. Kapelu, která je považována za jednoho z prvních vlajkonošů epického progresivního rocku, založili v roce 1980 basák a zpěvák Gianni Nepi a kytarista Fulberto Serena. Ti už od počátku sedmé dekády minulého století společně získávali zkušenosti přehráváním výpůjček od nejslavnějších hudebních kolegů tehdejší doby (mj. Deep Purple, Black Sabbath, Uriah Heep, Gentle Giant, Thin Lizzy,…) a pokračovali v tom (pod hlavičkou Omega R) i poté, co se k nim v roce 1974 připojil bubeník Paolo Ninci. Až o šest let později jim kámoš Duccio Marchi vnuknul myšlenku na psaní vlastních skladeb a tak začala pouť Dark Quarterer.
I přes pořádný počet letokruhů není diskografie temných bouračů masa příliš bohatá. Původně hlavní psavec Fulberto Serena z kapely odešel v roce 1990, tvůrčí tempo se po dvou vydaných albech značně zpomalilo a tak je letošní novinka „Ithaca“ teprve šestým řadovým albem (statistikům je třeba připomenout i tři roky staré výroční album „Dark Quarterer: XXV Anniversary“, v jehož drážkách je oprášené debutové album z roku 1987), které mají Dark Quarterer na svém kontě. Jeho tématem se stala báseň řeckého básníka Konstantina Kavakise „Ithaca“, vycházející ze slavného Homérova eposu o Odysseovi, na jehož příběhu metaforicky opisuje zkoušky a soužení během lidského života. Hudebně Dark Quarterer sází na výpravnost, atmosférično, progresivní rock let sedmdesátých (zmínka o výpůjčkách nebyla samoúčelná, právě tam hledejte inspiraci) i slušnou porci heavíku z let osmdesátých. Celkově se pak jedná o kvalitativně dostatečně zajímavý a emočně poměrně stabilní konglomerát nálad kdesi od Marillion (k čemuž hodně přispívá i vokální projev Gianna Nepiho) počínaje a v těch nejodvážnějších sporadických výletech kdesi u (pomiňme jejich poslední album) Virgin Steele konče.
Největší síla sedmičky poměrně rozsáhlých kompozic tkví v dramatičnosti a atmosféře. Na rozdíl od obvyklého postupu tvůrců metalových oper charakterizovat jednotlivé postavy příběhu jedinečným hlasem, Dark Quarterer spoléhají převážně na vlastní zdroje (byť samozřejmě některé hostovské vstupy desku příjemně oživí), a tak je té nepřeplácané spektáklovosti dosaženo hlavně prostřednictvím chytlavých a rozmanitých motivů, emotivně prožitých nálad i bohatých sól, u kterých si přijdou na své především milovníci archaického zvuku Hammondů a progresivních kliček, schopných i tu nejšťavnatější melodii zašmodrchat.
Prim pak hraje posmutnělá „Nostalgia“ (název stoprocentně odpovídá náladě skladby) s melancholickým poťukáváním piána, krásně vypjatým zpěvem a decentně malující kytarou. Je snad i pochopitelné, že decentní napětí, které je z desky cítit, musí při téhle desce a její určité skromnosti opadnout, ale pocit, že jde o uměle a zbytečně nastavovanou kaši se dostaví jen v předposlední „Rage Of Gods“, ve které emoce jen tak povrchně proplouvají a kterou sráží i podivně (a protivně) ukňouraný zpěv – inu, ta teatrálnost má někdy i své stinné stránky.
Celkově však lze konstatovat, že „Ithaca“, byť barvitě vypráví kompaktní příběh, obstojí i samostatně v jednotlivých skladbách, nabídne přehršel nálad a zvratů, záplavu pocitů i strhující instrumentální dění. Jen je třeba k jejímu vstřebání mít náklonnost (nebo aspoň dostatečnou toleranci) k postupům z dnes už archaických rockových časů.
|
