„We are all one, we are everything in eternity, where nothing ends, nothing begins…“
V prvních osmi letech své existence vydali Finové To/Die/For pět desek a díky tomu, že každá z nich měla svojí nezpochybnitelnou úroveň, považoval jsem tuhle partu za jeden z nejsilnějších článků gothic metalové (bavíme se o černi, rozprostřené kdysi dávno milosrdnými sestřičkami, nikoliv o nadýchaném a čisťounkém holko-metalu) scény. Jenže To/Die/For se v desátém roce svého života zasekli, rozpadli a vyklidili pozice. Když jejich leader, nepřeslechnutelný Jape Perätalo startoval druhou etapu života kapely, je z personálních rošád, které u To/Die/For proběhly, zřejmé, že to mezi kluky zatraceně drhlo. A tenhle stav se podepsal i na tři roky starém albu „Samsara“, které za dosavadní tvorbou docela zaostávalo. Personální kolotoč se sice úplně nezastavil, ale alespoň výrazně zpomalil. A protože Japemu to nejen dobře píše, ale i zpívá, a spolek, který má momentálně za zády funguje na jedničku, dává novinkové album „Cult“ naději na lepší časy To/Die/For.
Největší předností sedmi novinek a jedné (možná kontroverzní, ale o to zábavnější) výpůjčky je podmanivý, někdy neskutečně ležérní, někdy rozevlátý a obvykle až na morek kostí emotivně vyhrocený Japeho vokál. Na něm To/Die/For stáli kdysi a na něm stojí i nyní. Pravda, bez těch do uší snadno vklouzávajících melodií, bez kombinace trvalého nádechu melancholie a obnažených pocitů, bez tanečně chytlavého všudypřítomného (v těch rychlejších tempech) aroma, bez šťavnaté symbiózy lehce nabroušených a šikovně sólujících kytar a posmutněle zvonivých kláves by mu asi i jeho podmanivý hlas byl málo co platný (důkaz hledejte na minulé desce). Ale když všechny součástky tohoto aktuálně skvěle promazaného stroje šlapou a zapadají, tak to na „Cult“ vytrvale jiskří bez ztráty kytičky (ono i fakt, že To/Die/For nabídnou jen necelých čtyřicet minut, svědčí o perfektně nadávkované dávce slastného jedu). A vůbec nic nevadí, že rytmika se nepouští do žádných barevných dobrodružství a „jen“ spolehlivě slouží celku.
K To/Die/For už tradičně patří zařazení nějaké té výpůjčky, na té aktuální kluci navazují na své debutové album, kdy svůj kladný vztah k popu deklarovali předělávkou hitu od Sandry, aktuálně vsadili na Paulu Abdul a její „Straight Up“, do které, při zachování určité rozvernosti písně, dokázali propašovat kus své potemnělosti a ležérnosti a díky tomu funguje tenhle song jako dokonalé odlehčení v jinak natlakovaně vyhrocené atmosféře (nemluvě o tom, že si dokážu představit ten skákající dav při živých vystoupeních). Bylo by však nefér vyzdvihnout pouze tuhle skladbu, podstata To/Die/For je přece jen jinde – třeba ve vláčné depresivní beznaději „Mere Dream“ (viz. citace v úvodu), v parádních melodických refrénových veletočích, jako ve třetím díle „Unknown III“ (a sledujte ten provokativní skluz z kytarového sóla ke klimpru), v jedovaté výpravy z ležérnosti do explozivního refrénu v „Screaming Birds“, či v hopsavé intenzivní halekačce „Let It Bleed“, ve které je taneční rytmus dovedně zamaskován žhavou kytarou.
Nevím, chlapci, zda v té vaší věčnosti nic nekončí, ani nezačíná, ale troufnu si tvrdit, že s tímhle návratem (ty paralely na minulost jsou víc než hmatatelné) jste znovu objevili svojí vlastní podstatu a našli ztracenou formu. Ohromně mě to těší.
|
