… vstanou noví bojovníci… je nevyhnutelné, že metaloví dinosauři, kteří rozepisovali před dávnými lety metalovou historii, tady nebudou věčně. Je vcelku pochopitelné i to, že v hudebním stylu, který se klubal na svět bezmála před čtyřiceti lety, je (za předpokladu, že se držíte jeho ryzí podstaty a vyjma čistšího zvuku jej nezaneřádíte ani sebemenším náznakem moderny) těžké něco nového vymýšlet a pokud už se dáte na tuhle cestu, nezbývá prakticky nic jiného, než recyklovat již zrecyklované. Ale i do toho lze nacpat kus svého já a pak už záleží jen na tom, jestli máte na to udělat to dobře, průměrně nebo špatně.
Čerství vítězové dánské Wacken Metal Battle z dánského Aarhusu, kteří necelé čtyři roky válčili na poli klasického heavíku coby spolek Momentum, „využili“ v loňském roce odchodu basáka Benjamina (ten v současné době, poté, co jeho nástupce Nils Pedersen sbalil fidlátka, svým kolegům opět coby nestálý člen kapely vypomáhá) k tomu, aby se v průběhu natáčení svého druhého EP přejmenovali na Savage Machine a díky tomu šesti položkové EP „Through The Iron Forest“ vyšlo už jako debutový počin „nově“ vzniklého spolku.
Společně strávená léta v Momentum jsou na sehranosti Savage Machine znát, stejně tak je přímo hmatatelné, že kluci mají osmdesátkový klasický heavy metal (a zejména pak odnož, říznutou ostrovní inspirací) bez jakýchkoliv novátorských přísad silně pod kůží. Znamená to silné melodie, snadno zapamatovatelné refrény, nepřeplácané podpůrné sbory, jiskřivou symbiózu a harmonii dvou kytar, dostatečně barevnou a rozmanitou rytmiku (díky čistému a ostrému zvuku krásně slyšitelná basa dokáže divy), maximum energie i stylově přesný vokál, který je dostatečně pružný a díky tomu i schopný emotivního prožití skladeb. Pokud bych však hledal místo, kde by u Savage Machine mohli příště nasbírat ještě víc plusových bodů, jsou to právě hlasivky Troelse Rasmussena, kterému – ve srovnání se stylovou pěveckou elitou – nějaký ten stupínek k osobitému charismatu a jedinečné identifikovatelnosti chybí.
To neplatí v pomalé „The Easy Way Out“ (je trochu zavádějící, že nejsilnějším prvkem kolekce je semi-balada), která, sama o sobě dostatečně silná, stojí především na skvěle procítěném, vypjatém a pestrém Troelsově umění, a zároveň na nejlépe vystupňovaném napětí písně a napínavém kytarovém sólu. Škoda jen recitační pasáže (to se týká všech případů, kdy se do tohoto kroku Savage Machine pustí), v jejich případě je to spolehlivý zabiják atmosféry.
Z rychlejších pecek pak absolutorium patří předposlední klokotavě strhující riffovce „Prisoners Of War“, se skvěle nakopávajícími bicími a závěrečné, sice trochu těžkopádně se rozjíždějící, ale o to šťavnatěji finišující „The Final March“ s parádním dialogem kytar.
Nic nového pod sluncem, dá se říci. Aler vždyť to není za každou cenu potřeba. Příznivci klasického heavy metalu (zmiňovat starší nahrávky Iron Maiden mi v téhle souvislosti přijde sice trefné, ale možná až zbytečné) si spolehlivě přijdou na své a perspektiva Savage Machine (s ohledem na – bohužel – omezenou životnost veteránů) poměrně nadějná.
|
