Tradiční festival Basinfirefest ve Spáleném Poříčí odstartoval poslední červnový víkend svůj již třináctý ročník. Přestože festival trval celé tři dny, mohl jsem se zúčastnit pouze sobotního programu. V tento den bylo skvělé nejen počasí (proti metalfestové výhni bylo mnohem pozitivnější), ale také sestava kapel, která zde hrála. Rád bych hned v úvodu ocenil skvěle odvedenou práci organizátorů, nejen proto, že kvůli opožděnému příjezdu jsem byl vděčný za perfektní značení a ukazatele ve Spáleném Poříčí, jež mne pohodlně dovedly k cíli. Snad jediná výtka by se týkala toho, že díky letošní změně se obě pódia nacházela vedle sebe. To mělo výhodu v tom, že kapely byly na jednom místě, což považuji za pozitivní, až na fakt, že člověk nemá mezi střídání umělců ani chvilku času, a tak – chce-li si dojít třeba pro pivo - musí pár songů oželet.
Při mém příchodu do areálu zrovna otevírali svůj set londýnští Dragonforce. Naživo jsem je viděl poprvé a musím říci, že to klukům velice dobře šlapalo. Kytarista Hermann Li je pověstný pro svůj kytarový um, který se nezdráhal předvést českému publiku i zde v Poříčí. Nadhazování si kytary, rychlé otočky a energické blbnutí dodávalo vystoupení osobitý šmrnc. Jejich power metal otřásal pódiem a fanoušky náležitě bavil, i přes to, že bylo stále ještě příliš denního světla, a reflektory tak nemohly dostatečně vyniknout. Setlist měli chlapci skvěle postavený, neboť vybrali své největší hity a směs starších i nových songů byla početně vyvážená. Mou královnou skladeb se stala „Cry Thunder“, při které mi doslova běhal mráz po zádech, její energická koncepce byla prostě výtečná. O to větší potěšení pak bylo potkat později oba kytaristy v doprovodu zpěváka Marca Hudsona. S Hermannem jsem si chvíli pokecal o jeho skvělé kytarové hře a taky o jeho bláznivém odehrání songu na kytaru pod vodou. Video s tímto nadlidským výkonem obletělo internet, a když jsem se Hermannovi zmínil, jen skromně poděkoval. Je to zkrátka člověk, který dělá muziku pro radost a užívá si to. Po společném fotu se chlapci omluvili, dopili Coca – Colu a spěchali pryč. Zážitek to byl krásný.
Počasí se rozhodlo, že mírně otestuje nepromokavost oděvů a spustil se déšť. Naštěstí se jednalo pouze o přeháňky. Slunečníky rozmístěné mezi stánky poskytly v těchto chvílích příhodné útočiště. To už jsem netrpělivě očekával norské Chrome Division. Výběr jejich skladeb byl postaven z větší části na posledním albu „Infernal Rock Eternal“ a nutno dodat, že zpěvák Shady Blue své hlasivky rozhodně nešetřil. Není to také žádný nováček, ale sebejistý umělec s dynamitem v hrdle, vždyť působil v kapelách, jako Borknagar, Metadox, Ringnevond, Vanaheim, Seven Sins a Susperia, a takto nasbírané zkušenosti naplno předvedl svým fanouškům v České republice. Z bicmana Tonyho White se jen kouřilo, jeho verva a odhodlání pořádně třískat do bicích byla ohromující. Nutno dodat, že zvukař odvedl dobrou práci – nazvučit bicí pro jednu kapelu, zatímco na vedlejším pódiu už zkouší jiná, musí být velmi náročné a přitom byl zvuk v rámci možností čistý.
Po řádném uhašení žízně se má pozornost upřela k další skandinávské kapele. Tentokrát to byli švédští Dr. Living Dead, kteří přijeli do Poříčí s pořádnou dávku thrashe s přídavkem hardcoru a crossoveru. Kapela je pověstná používáním masek - lebek, které pochopitelně neodložila ani v Poříčí. Nevázaná smršť kvalitní muziky, tak by se dalo popsat běsnění této lebkoidní party. Chlapci předvedli živelnou show a zahráli řadu songů z aktuální desky „ Crush the Sublime Gods“. Jejich živé dovádění, skákání a běhání po pódiu jsem pozoroval z kraje druhé stage s nefalšovaným obdivem, protože zpěvák Dr. Mania měl pochroumanou nohu a přes to mu to nebránilo užívat si show se svými fans.
Důvod toho, že jsem při produkci Dr. Living Dead! postával u druhého pódia byl jasný. Zde se na svůj set chystali Korpiklaani. Ti byli jedním z největších lákadel tohoto ročníku, což vysoký počet lidí pod pódiem jen potvrzoval. Lesní klan měl zhruba čtvrthodinové zpoždění. Jako první přišel na stage téměř tradičně bicman Matti Johansson. Usedl za bicí a mezitím zvukaři a bedňáci stále lítali po pódiu, aby bylo vše připravené a zvuk byl čistý. Dlužno dodat, že se to poměrně dlouho moc nedařilo. Chlapci nastoupili na stage a když zaznělo silné „Hej, hej, hej“ bylo jasné, že kapela otevírá svůj set stejnou skladbou, jako album "Noita", tedy „Viinamäen Mies“. V tu chvíli se přihnal Jonne a svým hrubým vokálem rozproudil krev svým natěšeným fanouškům. Pak se chlapci vrhli na jednu ze svých starších pecek v angličtině. Zazněl song „ Journey Man“. Anglické texty se fanouškům lépe zpívají spolu s kapelou a kdekdo se do zpěvu spolu s Jonnem zapojil.
Se začátkem další novinkové skladby „Pilli On Pajusta Tehty“ přišlo lehké zklamání, neboť epický úvod této skladby byl dost nevýrazný a zvuk začal trochu kolísat, Jonneho vokál přehlušily kytary a ty následně přetloukly bicí. Mattimu se naklonil činel a technik musel zasahovat, jako ještě několikrát během celého vystoupení. Ostřílení veterání folk metalu se však nenechali odradit, při písni „Metsämies“ se Jonne posadil na okraj pódia a nakonec s pomocí ochranky seskočil dolů, přišel k hrazení, které jej oddělovalo od lidí, vyskočil nahoru a zpíval přímo s nadšenými fanoušky, kteří se k němu nakláněli jeden přes druhého ze všech stran. Jeden z nich Jonnemu nasadil na hlavu slamák, Jonne zvesela zpíval dál, na konci písně slamák vrátil a za pomoci ochranky hurá zpátky na stage. Co čas stačil, kapela předvedla své nové album v plné kráse, ze starších pecek nemohla rozhodně chybět třeba taková „Vodka“. Prvotní odchod kapely byl jen naoko, samozřejmě nás Lesní Klan poctil ještě přídavkem, kterým se pro tentokrát stala ,,Juodan Viina“.
Pak se kluci rozloučili a já se s zase pomalu přesouval k vedlejšímu poódiu, kde každým okamžikem měli vystoupit Root. O půlnoci se rozezněly magicky temné kytary v doprovodu s bicími. Dým prosvětlovaly červené reflektory a brány pekelné byly otevřeny dokořán. To už na stage vkročil Jiří „BigBoss“ Valter a uvedl svou kapelu písní „In Nomine Sathanas“. Jako temný kazatel s ozdobnou holí a noblesou jemu vlastní se Jiří procházel po pódiu a jeho temný vokál se nesl půlnoční krajinou. Byl to velice silný dojem a pro mě zkrátka nesmazatelný zážitek, u songu „Necromancy“ mě až mrazilo. Jako poslední měli vystoupit Bratrstvo Luny. Čas však tlačil a já musel odjet. Tedy původně jsem to měl v plánu, ale při projížďění potemnělým městem jsme narazili na Mattiho Johanssona, se kterým jsme se asi na hodinku zapovídali. Bubeník Korpiklaani byl velice vstřícný a sám načínal stále nová a nová témata a pro mě to byl rozhodně jeden z nejsilnějších festivalových zážitků.
|
