Australští Thy Art Is Murder vstoupili na scénu před pěti lety debutovým albem „The Adversary“ a ihned se zapsali do hudební historie jako extrémně agresivní a brutální kapela, jejíž čirý deathcore vyeskaloval v minulém počinu, prozaicky nazvaném „Hate“. Dalo by se říci, že album „Holy War“ navazuje na „Hate“ co se týče melodických partů a využívá je mnohem více. Zatímco „Hate“ je ale pořádná nálož agresivní hudby, zpestřená o melodicky záživná místa, „Holy War“ v tomto směru spíše selhává.
Pojďme si předchozí výrok trochu více rozebrat. Extrémní podlazení, hluboké growly, deathmetalové riffy a blast beaty s ultrarychlou dvojšlapkou = Thy Art Is Murder. Tohle je nesporný fakt, kterého si je vědoma i samotná kapela. Samozřejmě, deathcore nepatří k elastickým metalovým stylům a moc navíc se v něm vymyslet nedá. Proto chápu směr daný kapelou, zvýrazňující atmosférické vyhrávky a navození kontrastu řízného podkladu s vytaženou vyhrávkou. Nechápejte mě však špatně – Thy Art Is Murder jsou stále z 90% tou nas*anou kapelou, kterou znáte z dřívějška. Bohužel těch 10% ničím navíc nepřekvapí a tak se záměr mine s dopadem na posluchače a výsledná deska není tak ani brutální s tahem na branku, ani neobsahuje zpestřující melodická zajímavá místa. Zřejmě se jedná o album obsahující mezistupeň k daleko radikálnějším deskám, byť osudu typu Bring Me The Horizon se s největší pravděpodobností nedočkáme. Na to se Thy Art Is Murder až příliš silně etablovali ve svých začátcích.
Výjimky ovšem potvrzují pravidlo a i na "Holy War" je několik songů, které stojí za poslech. Titulní skladba pracuje vhodně s nosnou vyhrávkou a „Coffin Dragger“ s přispěním vokalisty z Parkway Drive Winstona McCalla zase dává vzpomenout na přímočařejší songy staršího data. Netradiční kompozicí oplývá poslední „Naked and Cold“ s klasickým kytarovým sólem a působivým breakdownem. Zbytek songů lze označit za veskrze průměrný, neboť v něm nefiguruje žádný moment překvapení a aranžmá, potažmo momenty v něm vyskytující, jsou více či méně zaměnitelné mezi sebou.
Vzniká tak produkt, který rychle zmizí z poslechu a už se k němu nemáte chuť vracet, protože slyšíte více než půl hodiny kolovrátku a pokud máte náladu na rozbíjení věcí kolem sebe, sáhnete spíš k propracovanějšímu ná*eru typu Decapitated, Suicide Silence nebo Whitechapel.
Charakteristika „všechno správně, ale nic navíc“ sedí dokonale. Muzikantské výkony jsou obdivuhodné (bubeník!), produkce je vymazlená a i ty texty se snaží něco sdělit. Jediným problémem je tak ještě nevyvinutý skladatelský potenciál, jenž se pohybuje na pár nosných pilířích (deathmetalové riffy, atmosférické vyhrávky, breakdowny) a ty pouze skládá libovolně na sebe. „Holy War“ je tak jen dalším krůčkem k něčemu, co může celosvětově prorazit a posunout název kapely výš na těch nejlukrativnějších světových festivalech. Dřímající potenciál by bylo velkou škodou nevyužít.
|
