…lepší časy asi už nepřijdou…, ani když se Tři sestry budou titulem alba či obrázkovým motivem odvolávat na Velvet Underground či Andyho Warhola, či když do studia nalákají o něco víc smyčců, než bývá obvyklé a jejich aranžmá se ujme Ota Baláž. Je ovšem otázkou, jak si ty lepší časy vlastně představit. Vždyť na aktuální třicetiletkové „Fernet Underground“ vlastně najdete přesně to, na čem Sestry v posledních letech (a už bychom tím pojmem „poslední“ dávno dostali dvouciferné číslo) staví. Alkoholem nakonzervované a přisprostlými vtípky dochucené hitovky, textové i hudební návraty do dávné minulosti, jednoduché zpěvné a halekací motivy, nezbytné a nenapodobitelné Fanánkovo žonglování s češtinou.., na straně druhé i hudební vyčpělost a unavenou rutinu, která, když dojde na tu nešťastnou kombinaci, že to Fanánkovi zrovna textově nezaklapne, funguje jako těžká brzda.
„Fernet Underground“ nepřekvapí (hudebně vůbec, textově lehce), což není zas tak špatná zvěst. Prakticky všechno už tu bylo, a pokud dojde na drobné novinky, je to spíš na škodu věci. A přitom tahle deska začíná tak mohutně, jak už dlouho ne. „Svatá Petra“ má všechno, co Sestry zdobilo v jejich nejlepších časech – jednoduchost, přímočarost, melodičnost, halekací refrén a vtipnou představu, kdo nás může čekat u nebeské brány. Následující posmutnělý návrat do časů Kovárny těží spíš než z kdovíjakého oslnivého nápadu z nostalgie, ale neurazí. Jednoduše neohrabané „Taneční“ těží z autentičnosti výpovědi (kdo zažil, pochopí), nevěřitelně rozštelovaný (ale v tom je právě jeho funkční kouzlo) archaický „Underground“ silně připomene pravěk Tří sester nejen textově, ale i hudebně. „Dneska hrajou naši“ začíná desku táhnout do té slabší části, byť dobře využitá obvyklá slovní hříčka (a pak taky Josef Bek) ještě stále jiskří, podobně je na tom i song „Fyzické osoby“, který do doby než dojde na laciný refrén má vtip, o hudební jednoduchosti už není třeba se ani zmiňovat. Achillova pata Tří sester pak přijde s „Kocovinou“, jejíž duševní prázdnota by obstála snad jen jako parodie, marně však dumám, co by tímto nananananá brakem Sestry vlastně chtěli parodovat. V momentě kdy tohle vzniklo, tak to fakt musela být kocovina až na půdu. Zbytek desky pak až na závěrečného, mile pohupující se „Plechového Ježíše“ lze – bohužel – zařadit k tomu slabšímu, co Sestry vypustili. Po první půlce alba si říkáte, proč Sestry zlomili svůj rekord a na desku pustili jen dvanáct skladeb. Po druhé polovině si pak můžete jen povzdechnout „dobře tak“.
Pro ty, kteří laborují, zda pořídit klasické album či jeho deluxe verzi jen malá nápověda. Pokud jste se Sestrami intenzivně prožili předchozích patnáct let a nejste fanatickým příznivcem výběrů, je výzvou prakticky jen „Čtvrtá sestra“ a povedená předělávka „Pijánovky“ s výpomocí kámošů z Horkýže slíže.
Lepší už to nebude, a když to nebude horší (jako že takové desky už mají Sestry také v diskografii), nebude tak zle. Třicet let mají za sebou. Jsou sví a nezaměnitelní. Budete-li chtít přehrávat jejich největší pecky, máte na pořádně dlouhou dobu vystaráno. Do té hromady hitů Tři sestry něco málo přisypali i na aktuální desce. Což pro optimisty a příznivce Sester, kteří na nějaká ta zakopnutí (ostatně i to k Sestrám už neodmyslitelně patří) nekoukají, je vlastně dobrá zpráva. Pro ty, kteří se Sestrami nedýchají, může být konstatování, že „Fernet Underground“ jede v kvalitativních intencích posledních deseti let a k tomu je na něm i jasná hitovka snad dostatečným důvodem k ochutnání. Tak milí Tři sestry, dodatečně všechno nej!
|
