Pětici groovemetalové smečky kolem Adlerovic famílie stačilo v minulosti vydat silný trojlístek alb „As the Palaces Burn“, „Ashes of the Wake“ a „Sacrament“, aby se v historických srovnáních postavila hrdě vedle takových jmen jako Machine Head nebo Pantera. Rázem se z Lamb of God stal jeden z tahounů nové vlny amerického metalu a tento statut drží pevně i nadále, i když se poslední placka „Resolution“ zaměřila na větší rozptyl (sub)žánrů a menších experimentů, které se setkaly s větší porcí kritických ohlasů. Tři roky uplynuly a v pořadí sedmá deska je na světě.
Prvopočátky produkce ovšem nebyly zrovna nejšťastnější. 24.5. 2010 se v Praze v klubu Abaton stal incident, který proběhl médii a potáhne se s kapelou zřejmě už napořád. Jistý fanoušek Daniel Nosek totiž vyšplhal na pódium, ze kterého byl následně odstrčen přímo zpěvákem Randy Blythem. Nosek spadl nešťastně na hlavu a o pár týdnů později v kómatu zemřel. Blythe byl o tři roky později vydán české jurisdikci a odseděl si v Pankrácké věznici pět týdnů. Zpěvák zpytoval svědomí a měl dost času na přemýšlení, což přineslo hromadu nového materiálu a hloubkový ponor do duše člověka. A na „Sturm und Drang“ je tento faktor velmi znát. Působí totiž mnohem kompaktnějším a temnějším dojmem, než předchozí počin. Kdo má tvorbu LoG rád, ten si zde svoje opět najde – klasické běhavé riffy, agresivní Blythův zpěv a strojově přesné bicí Chrise Adlera, který virtuózně a s ladností svou vlastní opět okupuje bicí soupravu. O dvaačtyřicetiletém bubeníkovi se bude zřejmě letos hodně mluvit, protože ho uslyšíme i na podzim jakožto hosta u thrashové legendy Megadeth. Ovšem zpět ke „Sturm und Drang“.
Kapela se vrátila o pár let zpátky ke konzervativnějšímu stylu psaní songů a rozhodně je to ku prospěchu věci. Riffy jsou výživné a příjemné na poslech, melodie jsou povětšinou velmi výrazné a zapamatovatelné. Přesto se LoG úplně nevzdávají experimentů a kupříkladu vyčnívající „Overlord“ zcela jistě zaujme čistým zpěvem s náladou mířenou někam k devadesátkovým Alice in Chains. To, že se v polovině skladba zvrhne v typickou nálož tvrdších nasekaných riffů už je jen příjemným bonbónkem. „Embers“ zase sází na hosta a jelikož Chino Moreno dostává prostoru dost, vzniká tak jeden z těch atypičtějších songů na albu. Tím je bezesporu i závěrečná „Torches“, která se však až příliš utápí v melancholii a nebýt svižnější prostřední části se sólem, asi by ani neměla co nabídnout. Druhou stranou mince jsou však zajisté hitovka „512“ s excelentním naléhavým refrénem, úvodní nakopávací „Still Echoes“ nebo nariffovaná „Delusion Pandemic“.
Lamb of God si vždy drželi vysoký standard a ten se objevuje i zde. Rozhodně se jedná o zlepšení od původní desky a mírný návrat ke kvalitám z dob před 5-10 lety. K tomu dopomáhá zejména sázka na jistotu v podobě skálopevného rukopisu všech členů kapely a i nějaké pokusy o něco víc, které se však ne vždy setkají s úspěchem („Torches“, někdo nepřekousne „Overlord“). To už ale začíná být ta ohraná písnička o tom, jestli je špatně, že kapela zní pořád stejně nebo je špatně, že pořád stejně nezní. Výsledkem je, že nejnovější Lamb of God zní pořád stejně dobře. Bohužel ale ne tak dobře, že by se přepisovala hudební historie a kultovní desky se otřásly v základech. Žádné klenoty typu „Redneck“, „Ruin“ nebo „Walk With Me In Hell“ nečekejte. Jen kvalitně prezentovanou hudbu, která již má své fanoušky a ani na sedmý pokus je rozhodně nezklamala.
|
