Jsou tomu tři roky, co Pražáci Kruton vydali svůj debut „Lament“, nad kterým jsem docela vydatně lamentoval. Nedlouho po vydání desky došlo k první personální změně v kapele, když se u čtyř tlustých strun zabydlel francouzský basák Jerome a v takto zaktualizovaném složení Kruton představují své druhé album s názvem „3“. Dopátrat se této zdánlivé nelogičnosti nebude zase takový problém, ovšem i kdyby byl, daleko podstatnější informace je to, že novinka má daleko delší poločas rozpadu, než prvotina. A to i přes to, že prakticky veškerá pozitiva zůstala pozitivy a stejně tak s negativy Kruton příliš nezahýbali.
Tím největším pozitivem je v první řadě fakt, že v Kruton jsou velice šikovní instrumentalisté (a Martexova kytara stále hraje prim). Vzhledem k tomu, že kapela funguje v tom početně nejnutnějším složení, je to v podstatě nezbytnost, která ale v součtu s přehledným a jasným zvukem zároveň funguje jako největší magnet nahrávky. Vezměte příjemnou úvodní instrumentálku „3“ (tady bude ten zakopaný pes s názvem alba), nenápadně se rozvíjející a končící ve správnou chvíli (dost kakofonicky působí vstup baskytary), která spolehlivě vtáhne (sice trochu chameleonsky, neb podstata kapely je přece jen trochu jinde) do děje. Ta podstata by se dala shrnout do okřídleného „v jednoduchosti je síla“. Zbytek alba totiž jede v přímočarých peckách, které osloví milovníky nekomplikovaného thrashe (a když říkám nekomplikovaného, tak i třeba takoví Blackshard jsou v porovnání s Kruton až extrémně přetechnizovaní), někdy až hraničící s punkovou jednoduchostí. Tento dojem umocní i skutečnost, že křikloun Martex v některých momentech frázuje, jak kdyby kdysi dávno vstřebával ranou tvorbu SPS. To, že se jeho stále nepříliš ohebný vokál postupem času začne topit ve stereotypu je problém sám o sobě, jenže přidají-li se k tomu neskutečně otravné corově mňoukací manýry (extrém v „Lift Boy“), u kterých si o nějaké přirozenosti můžete nechat zdát,
i fakt, že v některých momentech není Martexovi zrovna ideálně rozumět (ne, že by z Kruton padaly oslňující verše, ale je fakt, že i přes určitou zkratkovitou heslovitost mají v sobě některé texty jistou neotřelost), je jasné, že jsme kapitolou Martexovy hlasivky nakousli největší slabinu alba. A v čem že je tedy vlastně ten pokrok? V tom, že ty jednoduché melodie mají díky své energii daleko větší potenciál zůstat v závitech (týká se zejména úderné „Nic nelituj“ a uřvaného „Svědomí“ s krásnou závěrečnou kytarovou vyhrávkou), a že v tom svém minimalismu Kruton dokážou vymáčknout i něco málo působivé atmosféry („Skrýš“). Koncept minimalismu a jednoduchosti pak Kruton dotahují i po grafické stránce do absolutna.
Parafrází závěru z minulé recenze se dostaneme ke konstatování, že alespoň u výše zmíněných skladeb ani po opakovaných rotacích jejich přitažlivost neklesá. Což je oproti kolu minulému pokrok jako hrom.
|