Rozjetí SoaD na nic nečekali a ihned začali shromažďovat materiál na další desku. Ta vyšla přesně týden před teroristickým útokem na Světové obchodní centrum v New Yorku a aktuálnost situace se promítla do prodejních čísel „Toxicity“, jelikož se najednou jednalo o kontroverzní materiál. Debata kolem textů sílila a vyvrcholila až stažením singlu „Chop Suey!“ ze všech rádií po Americe. V médiích však kolovala další dvě želízka v ohni – písně „Aerials“ a titulní „Toxicity“ a především se kapela vydala na tour po celém světě se Slipknot či Rammstein a začala sbírat první ocenění. Z kuloárů začaly padat superlativy a nešetřilo se chválou. „Toxicity“ se pravidelně objevovalo (a objevuje do teď) v nejrůznějších žebříčcích nejlepších desek roku, desetiletí i všech dob. Zcela právem.
Už při prvních vteřinách otvíráku „Prison Song“ se musel posluchač škrábat na zátylku, zda se Systémy náhodou nevydali do deathmetalových vod, ale od myšlenky zcela jistě upustil, když slyšel opět Serjovo frenetické frázování a tanečně laděnější mezihru. „Needles“ na nic nečeká a rozjíždí další nálož tvrdých riffů, stejně jako „Deer Dance“ nebo „Jet Pilot“. Člověk se ani nestačí zorientovat a už se na něho valí jedna z největších hitovek „Chop Suey!“ – v pořadí šestá píseň. Dnes již kultovní song v sobě nádherně spojí nasekané sloky a melodický, uvolněný refrén. Druhá polovina alba uteče stejně rychle jako ta první a nemá slabého místa. „Bounce“, „ATWA“ nebo „Science“ svou přímočarostí a melodičností atakují hranici geniality. Každá písnička má svého ducha, prvotřídní vokální linky, padnoucí texty a perfektní riffy podpořené rychlýma rukama Johna Dolmayana. Kapela se stala slavnou, jejich klipy se točily v televizních obrazovkách několik týdnů a měsíců a najednou se o arménské čtyřce mluvilo jako o unikátním uskupení, které nemá ve výrazu sobě rovného.
Dvojice Daron Malakian a Serj Tankian se nacházela ve tvůrčím rozpuku a jasně si rozdělila svou práci. Daron pracoval na kytarách a aranžích, Serj na textech a vokálních linkách. Dříve a ani později si tyto dvě hlavy nesedly tak moc dobře jako právě na tomto albu. Vždyť klasiky jako „Chop Suey!“, „Aerials“, „Psycho“ nebo titulní „Toxicity“ trčí z diskografie SoaD a musí být součástí každého koncertu. Důležité je, že podíl zpěvu lze popsat cca 90% Serj a 10% Daron. Na (zatím) posledních deskách se míra vah již značně vyrovnává a jedná se také o jednu z hlavních příčin poklesu kvality tvorby. Daron na „Toxicity“ vkusně doplňuje hlavní Serjův zpěv – jako vždy krásně barevný a flexibilní v mnoha polohách. Oproti tomu skřehotající Daron vynikne jako výrazný protipól.
Kapela si tímto albem otevřela prostor do hudebního nebe a vytvořila svůj masterpiece. Na každém koncertu zazní nejméně polovina alba a vůbec by se nikdo nezlobil, kdyby se zahrálo kompletně celé. Každý song v sobě skrývá kus odlišně zabarvené žánrové muziky skrze aranže a vokály, přičemž kompletně vyznívají jako originální produkt, který je hravý a živelný. Oproti eponymnímu debutu se SoaD výrazně posunuli k mainstreamu, ale směrem svým, jenž nezapře arménské kořeny a porci melodicky zajímavé a příjemně tvrdé hudby. Najednou se zrodila senzace a obojživelník mezi nu-metalem a alternativou začal brázdit největší hudební festivaly a prosadil se po celém světě. Megaúspěšné turné si však vybralo svou daň v podobě zničených hlasivek Serje Tankiana. A to byl začátek konce.
|
