Co bylo u „Toxicity“ a „Steal This Album!“ bráno jako vynucená náhoda dvojitého produktu, „Mezmerize“ a „Hypnotize“ byla již od počátku produkce dvojice, která se prezentovala striktně jako dvojalbum. Dohromady dvacet tři písní, které mají klasickou sílu a tvoří významný celek. Tento celek ale bohužel tříští hned dvě důležité věci: mnohem větší zainteresování Darona Malakiana na textech a vokálech a také ladění o půl tónu nahoru oproti předešlé tvorbě. Kytary ve výsledku nejsou tak řezavé (až na výjimky) a Serj jakožto hlavní vokalista již není dominantní a (až na výjimky) nechává svůj hluboký medový hlas s občasnými výlety do growlu někde v dáli. Daron se stal rovnocenným partnerem a povětšinou to není dobrý nápad, i když se jeho nepopiratelný muzikantský vklad musí ocenit.
Hlavním lákadlem „Mezmerize“ je velká účast celosvětových hitů. Album otevírá zřejmě nejlepší singl „B.Y.O.B.“, jehož živá struktura s neustálými změnami temp a nálad nemá daleko ke genialitě. Ve stejném ranku se prezentuje osmá „Question!“ (jako jediná v klasickém drop C), která má příjemně budující atmosféru a epický závěr. Absolutorium zaslouží i závěrečná „Lost in Hollywood“, ve které jako jedné z mála nevadí Daronův projev a Serjův vokál ho příjemně doplňuje. Když jsme u těch kladů, John Dolmayan přidal k rychlým rukám i rychlé nohy a jeho bubnování se často přibližuje deathmetalovým hráčům (blast beaty, dvojšlapka). „Cigaro“ nebo „This Cocaine Makes Me Feel Like I´m On This Song“ jsou rychlými „vtípky“ kapely, které jsou instrumentálně perfektně zvládnuté a vokálně příjemně ztřeštěné. Ono obecně kapela si zde byla moc dobře vědoma svých atributů a charakteristiky…a tak je pouze zesílila – rychlé songy jsou rychlejší („Cigaro“), hloupé songy hloupější („This Cocaine…“) a politické songy političtější („B.Y.O.B.“). Upřímně to často není na škodu, ale občas se SoaD stávají parodií sebe sama a jejich eskapády už jim zkrátka nejde moc věřit – vokální hádky s kytarami, hraní si s pauzami, ultrarychlé frázování. Čeho je moc, toho je příliš.
Přestože deska rychle uteče, nezbaví se v určitých částech jisté repetitivnosti. Exemplárním příkladem je např. „Revenga“ nebo „Sad Statue“, které se kolíbají vždy kolem hlavního riffu. To platí i u songů jako „Violent Pornography“ nebo „Radio/Video“, kde však v prvním případě píseň zachraňují kulometné sloky a ve druhém případě oživující reggae mezihra. Úplným sáhnutím vedle je pak roztodivná „Old School Hollywood“, jenž představuje jakousi alternativu techna a přes ohavný modulátor hlasu stále opakuje hlavní text. Albem „Mezmerize“ se kapela opět o něco blíže posunula k mainstreamu a klasickému hard rocku a i když se snaží svůj exotičtější projev explicitně zesilovat na všech možných frontách, jedná se spíše o křeč než přirozený vývoj.
Přitom je naprosto logické, že se kapela vyvíjí. Důležitou věcí však je, že Serj a Daron začali věci vnímat značně odlišně. Zatímco Serj již není tím agresivním vokalistou z počátku milénia, Daron se rozhodně nemínil uklidňovat a zjemňovat svou tvorbu. Zde lze učebnicově poznat rozkol v názorech a přístupu ke kapele – Daron píše a zpívá o sto šest, Serj ustupuje do pozadí a začíná apaticky vystupovat i na koncertech. Pauza byla nevyhnutelná a „Mezmerize“ krásně ukazuje počátky těchto neshod. Sice se zde urodilo několik výborných skladeb, ale album už nefunguje tak kompaktně a koherentně jako první tři kousky.
|
