Hážete-li sami sebe do hudebního šuplíku „doll metal“ může to mít vícero důvodů. Třeba provozujete syntetické zvrhlosti typu Babymetal. Nebo nevíte, jak jinak zaujmout a přitáhnout pozornost. Anebo třeba máte svérázný smysl pro humor, nadhled, solidní muziku, špetku drzosti i ranec sebevědomí, abyste si vůči vlastní muzice dovolili takovýhle vtípek. Maďarští alternativci Ann My Guard patří do té třetí kategorie. Se svým debutem „Innocence Descent“ se o metal sem tam docela slušně otírají díky hrubým kytarám (jasně, tvrďáci, všechno má své hranice, takže nic pro vás), upomínka na barbíny není samoúčelná, neboť v čele kapely stojí žena (zapomeňte však na model klasických metalových frontwomen bandů, dominantní Ezster Anně Baumann koluje v žilách nejen emotivnost, ale i bezprostřední písničkářství, které často táhne Ann My Guard právě do těchto vod), kapela nemá problém ani s tím se občas teatrálně zapitvořit a jejich melodie i chytlavé refrény (občas až s popovou nenáročností) jsou hodně skotačivé, zábavné a přitom nepodbízivé. Ano, ve finále je to takové hraní si na rock, punk i metal, ale přitom strašně snadno uvěřitelné.
Uvěřitelné proto, že když vedle sebe postavíte třeba explozivní a skvěle vygradovanou melodickou „Fallen“ (coby nejsilnější kousek kolekce), punkem načichlou vypalovačku „HKA Bitch“ (i tuhle přímočarku dokáže Ezster odlehčit hravou rozverností),
až tanečně nevinnou pop-rockovku „Dark Sea Blue“, krásně dramatickou „Crush Honey“, rozvíjející se ze sladkého písničkářství do agresivně vyhroceného refrénu, či éterické vokální poletování s lenivou kytarou a melancholickými píšťalkami v „Hollow Red“, zjistíte, že Ann My Guard, ať nastaví kteroukoliv tvář (a mohli bychom klidně zmínit i řadu dalších kousků, až na jednu výjimku neztrácí Ann My Guard švih ani atmosféru) nejenže vždycky vypadají k světu, ale ještě k tomu se dá (s přimhouřeným okem) mluvit i o dostatečné konzistentnosti alba. Ann My Guard svědčí i to, že svoje skladby zbytečně nenatahují a sdělují jen to podstatné. Jak to dopadne, když zapomenou na dynamiku, střídmost a hravost, bohužel předvedou v závěrečném rozvleklém a nudném (kupodivu, ani teatrálnost, ani sympatický hladivý vokál Ezster nezabírá) „Circles“.
Svět, ležící kdesi mezi Cranberries, Aničkou van Giersbergen, Manzanou či Evanescence. Velice příjemná muzika, emotivní, melodická, optimistická, hravá s nezbytnými lehce ostrými drápky.
|
