Finští Myon nikdy nikam moc nespěchali a téměř pravidelně vydávali svá alba s tříletým odstupem. Jen pauzu u toho aktuálně vydaného natáhli téměř trojnásobně. Během osmiletého studiového albového nicnedělání u nich došlo k výraznému urychlení procesu stárnutí. Jejich „Vitalworks“ (vzhledem k obsahu je tenhle název docela srandovní) totiž kapelu představuje s tváří až přehnaně rozměklou a pokud se dříve o Myon mluvilo v souvislost s melodickým power metalem, melodickým rockem či dospělácky orientovaným rockem se špetkou progrese, dovolil bych si pro jejich páté album vytesat škatulku EOPR (elder oriented poprock), neboli popíček pro přestárlé rockery.
I přes to, že personálních změn je v dějinách Myon jako šafránu, rozhodně bych současný stav nedával za vinu novicovi u mikrofonu Marco Mannermaaovi. Podstata je v samotném rukopise kapely, která zřejmě někde chytla fóbii z únavy z rychlejšího tempa, ze zadýchání se při důraznějším projevu, z hrozící mozkové příhody díky případné rafinovanosti v melodiích, z křečí při složitějších instrumentálních kličkách, z infarktu při projevení nějaké emoce a výsledkem je (až na nepodstatné výjimky) slaďoučké, bezpohlavní, nenáročné a přehnaně uhlazené album bez chuti a bez nápadu.
Mnohé naznačí úvodní „Otra Vez“ (pozor, název pochází ze španělštiny, nikoliv z češtiny), která (tak jako řada dalších skladeb) odstartuje sice sladkým, ale přece jen aspoň špetkou chytlavosti nabitým klávesovým motivem, aby vzápětí nastoupila vyčichlá a nudná vokální linka, odkazující kamsi na diskotéky osmdesátých let a ani následná repetice úvodního motivu už nemá potřebnou šťávu. Štrejchnutí o španělštinu v refrénu a jakýsi pseudotango motiv, hraný na španělku, je jen zoufalým stéblem tonoucího. Ne všechny písně jsou průhledné nezáživné kolovrátky, náznak tajemnosti (pravda, poměrně rychle vyšumělý) je slyšet v „How Does It End“, či v „Answer To It All“.
Napojit na desku seismograf, tak by se rafička mohla lehce zachvět u lehce hrubšího „Last Moment“, ve kterém se přidá ženský zpěv. To, že Myon překládají v takovéto formě hned čtrnáct kousků, svědčí o naprosté ztrátě autocenzury. A pokud býval v souvislosti s kapelou používán pojem „progresivní“, jde v případě téhle desky o pouhou iluzi, zrozenou zřejmě z nenásilných klávesových sól. „Vital Works“ neprospívá ani slaďounký bezzubý zvuk (ještě že občas aspoň ta basa vyleze na povrch).
Všechno špatně? Hm, pokud nehledáte průhlednou a naprosto neškodnou bezpohlavní muziku k odpoledním čajům, tak vlastně ano.
|
