Francouzští Dygitals jsou takový malý přírodní úkaz. Datum svého vzniku datují do časů, kdy to pod metalovou pokličkou více méně teprve začínalo vřít, i když některé nesmrtelné porce už byly naservírovány. Během nepříliš dlouhé úvodní fáze svého života si stihli první čtyři roky osladit demonahrávkou v kadenci co rok, to kus, pak ještě tři roky přežívali bez zanechání nějakých stop, ačkoliv debutové album bylo dokonce dvakrát nahráno a nachystáno k vydání. Jenže to bylo už v době, která klasickému hard rocku, smíchanému s čistokrevným heavíkem zrovna nepřála, a tak se Dygitals na konci deváté dekády minulého století rozpadli. Hibernace trvala dlouhých devatenáct let, ale o tom, že to nebylo spaní kdovíjak tvrdé, vypovídá skutečnost, že v první pětiletce tohoto století o sobě dali Dygitals vědět vydáním hned dvou desek. V roce 2009 se (a dokonce z větší části v původním složení) definitivně vyhrabali z kanafasu a po tři roky starém albu „Avé…“ letos přichází s novinkou „Dynamite“.
A řekněte, s takovýmhle životopisem, upírali byste kapele právo na to, aby zněla totálně staromilsky, aby byla zahleděná do osmdesátých let a moderna jí na světelné roky míjela? Dygitals jsou přesně takoví. Možná je určitou (a vlastně jedinou) nevýhodou, že už nemají tu energii, nasazení a neurvalost, kterou v tehdejší době všemožní dravci oplývali, takže název „Dynamite“ zní trošku nadneseně. Jenže tohle je stoprocentně vyvážené tím, že tahle deska spolehlivě zachovává ducha doby a nepůsobí jako parodie, Dygitals zní autenticky a hlavně upřímně, jejich songy v sobě mají patřičnou špetku jedu, nekomplikovanou přímočarost a snadnou čitelnost, lehké melodie, nosně zpěvné i halekací refrény, dřevní sbory, lehkou kousavost kytar i dostatek hráčského umu.
Většina desky se odehrává v příjemně houpavém, usedlém, nikam nespěchajícím rytmu. Byť samozřejmě na výjimky z téhle formule dojde, je to přesně ta parketa, na které jsou Dygitals velmi silní. A když to dokáží spojit s textovou nostalgií a poctou lídrům osmdesátkového hard and heavy jako v jedovaté riffovce „30 Years Of Rock“, je o úspěch postaráno. Schválně se zaposlouchejte do slov této písně a odškrtávejte ty kapely, jejichž vliv v tvorbě Dygitals ucítíte. Anebo si pusťte optimistickou „We Wanna Life Free“, v jejíž melodičnosti ty Poison, rané Leppardy či umírněné Motláče snadno vyčucháte. I s emocemi a šikovnou gradací si Dygitals dokážou pohrát, jak předvádí třeba v „Everybody Knows“.
Jsou kapely, u nichž pojem „zábavová kapela“ nepůsobí vůbec pejorativně. Parta, která zahraje cokoliv, nevsází na efekt, ale na holou podstatu rockového písničkářství, nadhled a uvolněnost a navíc jí to zjevně baví. Bezprostřední nekomplikovaná rocková zábava.
|
