V Algalordu, městě Bohů, se díky hrůznému vývoji událostí sešla rada starších a urychleně bylo rozhodnuto o okamžité mobilizaci všech bojeschopných armád, která zabrala čtvrt roku a do jejichž čela se postavil sám Ledový bojovník. Velmi záhy došlo k útoku tří armád, a to Akronových démonů, Dargorových rytířů smrti a Královniných nemrtvých. Po vypuknutí bojů se Bojovník rychle probil až k samotnému Dargorovi, kterého porazil, ale ušetřil jeho život. Ten mu tuto laskavost úmyslně oplatil pouhým omráčením, nikoli zabitím. Když se Bojovník probral, s hrůzou zjistil, že bitvy skončily katastrofou a on sám se stal zajatcem samotného Akrona, který jej nelidsky mučil tak, až ho připravil o obě nohy. Před sežráním odpornými vodními hady jej ale zachránil Dargor, který svým mečem smrtelně poranil Královnu temných horizontů a navíc zavolal na pomoc armádu svých gargoylů, které nechal v Hargoru. Akron poté zaútočil na Dargora, ten ovšem útoky za pomoci neznámých sil ustál a shodil ho na totéž místo, kde již Ledový bojovník čekal na osvobozující smrt. Ten mu v posledním záchvěvu touhy po odplatě sebral Smaragdový meč a začal s ním zápasit na popravčí plošině, která byla cestou vstříc vodním hadům. Dargor poděkoval Bojovníkovi za ušetření života a udělal to jediné, co se udělat dalo – spustil mechanismus plošiny, která oba zápasící svezla až do temných vod Acherských bažin, kde byli Ledový bojovník i Akron nemilosrdně roztrháni na kusy vodními hady… Do Algalordu dorazili gargoylové a významně pomohli zlikvidovat armády démonů i nemrtvých, pak se účastnili i obnov krajů zničených boji. Ovšem Smaragdový meč byl nenávratně utopen v bažinách a Dargor, který se nakonec ukázal jako dobrý člověk, zmizel neznámo kam…
Takto drsně končí pětidílná fantasy sága o Smaragdovém meči, která provázela Rhapsody na albech rovných šest let. Zlo sice bylo poraženo, ale za cenu obrovských ztrát i úmrtí hlavního hrdiny. Celé završení příběhu se na desce promítá hlavně tím, že se jedná o nejtvrdší a suverénně nejrychlejší nahrávku jejich bohaté kariéry. Fabio se opět neštítí drsných poloh svého hlasu a od neustálých zběsilých ataků dvojšlapek si odpočineme pouze v intru, pochoďáku „March Of The Swordmaster“, křehké, v pořadí druhé kapelní baladě (a první skladbě vůbec nazpívané v mateřštině) „Lamento Eroico“ a mnoha místech předlouhé finální „Gargoyles, Angels Of Darkness“.
Zbytek tvoří dvojšlapkový hodokvas a za sebe říkám, že rychlosti je zde na úkor pestrosti tentokrát už přespříliš. Album jako historicky první přesahuje stopáž jedné hodiny a dotáhnout ho na jeden zátah vyžaduje hodně trpělivosti a koncentrace, což se týká hlavně již zmíněné poslední skladby. Ta trvá bezmála dvacet minut a jde o druhou nejdelší skladbu v rhapsodím repertoáru, (předstihuje ji pouze o poznání nudnější „The Heroes Of The Waterfalls´ Kingdom“ na desce From Chaos To Eternity). Představuje vyvrcholení celého pětidílného eposu, v němž se snoubí obrovské množství nálad a změn a ke konci i řady hudební náplň lehce degradujích narativů. Ovšem pokud pomineme stereotypní tempa, dokázali oba autoři opět přijít s luxusními skladbami plnými té nejvybranější „vážněhudební“ melodiky s množstvím uchvacujících sól. Jen jich již není takové množství a začíná se vkrádat pocit, že Alex Lucu začíná aranžérsky převyšovat. Produkce je pochopitelně prvotřídní, ale podkladové kytary znějí ploše a převýškovaně. Zmíněný fakt si s ohledem na to, jak drhly loni, vysvětlit nedokážu.
Pohledem do bookletu zjistíme, že ztráty nezasáhly jen oba hlavní hrdiny, ale i kapelu. Na fotografiích je, s výjimkou Alexe Holzwartha, tatáž čtyřčlenná sestava, již jsme mohli zahlédnout na debutové desce. Basista Alessandro Lotta opustil skupinu před nástupem do studia a v době natáčení jeho náhrada ještě nebyla potvrzena, baskytary se tudíž, stejně jako na debutu, zhostil producent Sacha Paeth. Alex Holzwarth se sice zúčastnil všech fotosessions, ale bicí na desku namlátil opět ten samý neznámý Thunderforce.
Sága o Smaragdovém meči je tímto výborným, divokým albem uzavřena. A završena je i první, nejlepší a nejoriginálnější kapitola historie muzikantů, kteří díky svým kompozičním a instrumentálním schopnostem dokázali definovat nový podžánr a mnoha nemetalovým posluchačům ukázali, že metal může být muzika vysoce půvabná, instrumentálně nadupaná, maximálně melodická s velkým přesahem do donedávna nedotknutelné artificiální hudby.
Skupina se již dostávala do mainstreamu, a i když si stále urputně držela svou tvář, sestup z nastavené laťky byl nevyhnutelný a navázat na kvality prvních pěti desek při všech snahách už vícekrát nedokázala. Hudebníci se začali ještě více soustředit na symfoničnost, bombastičnost a pompu. V následujících letech, ve druhé kapitole jejich života, je čeká modifikace názvu, změna labelu (s Limb music skončila smlouva právě teď a pod svá křídla je přijal Joey DeMaio se svým Magic Circle; znalejší z vás jistě pamatují, jakou měl přesun dohru), zapojení živého symfonického orchestru, až nakonec dojde k rozkolu mezi Lucou Turillim a Alexem Staropolim a každý se vydá svou cestou. Tato třetí kapitola však ještě není dopsána…
|
