Dva roky staré debutové album „Zpověď“ novobydžovské Alžběty pro mě znamenalo a stále znamená velmi příjemný objev na poli českého „zábavového“ bigbítu. S velkým očekáváním jsem proto vyhlížel jeho následovníka, jenž vyšel letos v srpnu a do vínku dostal název „Kopí osudu“. Jak už to ale někdy bývá, domnělou naději celkem rychle vystřídalo nemalé zklamání. Nápaditost a hravost první desky se totiž nepodařilo zopakovat či alespoň vyrovnat, naopak, aktuální zápis je na tom dokonce o poznání hůře.
Nejprve bychom si ale měli ujasnit jednu důležitou věc. Předpokládám, že Alžběta nevydává svá díla proto, aby nabourala historické žebříčky českého rocku a metalu. Pointou této kapely jsou koncerty, zábava a radost z hraní. Tomu všemu se podřizuje i psaní nových kompozic, jejichž středobod právě proto leží v refrénových partech. Jejich kvalita a zpěvnost jsou zásadním určovatelem při posuzování albových zářezů kapely. A zde jsme u kamene úrazu. Tvůrci Alžběty tentokrát nedokázali přijít s dostatečně přitažlivými nápady, takže se automaticky stává daleko větší přítěží i neduh, jenž se objevoval už na debutové placce, tedy přepálená repetice chorusů. Je jasné, že je to hlavně proto, aby si fandové na koncertech mohli o něco déle zakřičet, jenže při poslechu v obýváku je to otravné až běda.
Naštěstí ne vždy. Povedla se třeba hned úvodní věc „Boj o život“, která oplývá dynamikou, příjemnými kytarovými trylky, a také chytlavým sólem s hymnickým nádechem. Zaujmout může i spídové „Štěstí“ či rytmicky vygradovaná "Vůle", vrcholem se pak stává „Černá fortuna“ s folkovo-valčíkovým podkresem, ke které kapela použila námět svého kamaráda Oldřicha Hejkala. Ve zbytku z celkového počtu třinácti skladeb ale až příliš často uslyšíme (pod)průměrné pasáže, nepovedl se dokonce ani (prvoplánově sladkobolný) ploužák „Prázdnota“ či zdánlivě působivý duet „Kdo z koho“ s hostující Janou Andresovou (Melodybrass). Jenže, jak už bylo zmíněno, většině náznaků autorského důvtipu nakonec nepěkně podrazí nohy nezáživný refrén a jeho repetice (plus nejnudnější možné rýmy jako lásky/vrásky nebo den/sen). Je to opravdu škoda, neb zvuk ze studia Benas opět vyšel a zpěvák Radek Řezníček stále platí za velmi charismatického pěvce (ne nadarmo působí ještě v dalších třech kapelách). Porovnám-li pak novinku Alžběty s aktuálním počinem „Vlci v nás“ hudebně spřízněného Komunálu, vítězství tentokrát jednoznačně náleží chlumeckým. Desku Komunálu si můžete v pohodě užít i ve střízlivém stavu, u Alžběty bych doporučoval pro zlepšení dojmu konzumaci piva (kořalky), což se naštěstí při návštěvě koncertu většinou děje tak jako tak (nic proti, sám mám k alkoholu velmi vřelý vztah). S každým vypitým džbánkem (panákem) si pak můžete k výslednému hodnocení bez obav přičíst půl bodu navíc.
|
