To, že Chris Caffery umí hrát skvěle na kytaru, to fanoušci Savatage, Trans-Siberian Orchestra, Doctor Butcher, ale třeba i Doro či Metalium (a řady dalších, kteří využili umění jeho rychlých prstů) dávno vědí. To, že to není marné ani s jeho zpěvem, to Chris naznačil především jako vokalista u prvně jmenovaného ansámblu. V jeho sólové tvorbě však právě zpěv a zároveň jakási zemitá hudební zarputilost byly těmi položkami, které sice dodávaly jeho albům punc osobitosti, ale zároveň dělaly z Chrisových desek záležitost spíš pro omezený okruh příznivců, než že by aspirovaly na masovou záležitost. Od vydání té poslední uběhlo už sedm roků. Ani ty singly, které v posledních dvou letech Chris Caffery průběžně vypouštěl do oběhu (a jejichž polovina se na desku vůbec nedostala) příliš nenaznačovaly, že by mělo dojít k nějaké změně.
Ostatně, pustíte-li si aktuální novinku „Your Heaven Is Real“, nestane se, že by vás nějaký radikální obrat zatahal za uši. Ta nejvýraznější charakteristika, totiž excelentní kytara a hrubý, nekompromisní, zemitý power metal amerického střihu (tedy ten, který nevsází na kdovíjak vzletné a zpěvné refrény) s typickým progresivním kouzlením a příjemným „komplikováním“ (a že zrovna pan Caffery je jedním z těch kytaristů, kteří na šikovné ekvilibristice staví svoje hráčské umění) melodií, zůstává. To, v čem se Chris dokázal posunout, souvisí se Savatage. Jako by Chris chtěl s „Your Heaven Is Real“ upozornit, že ty rozpletené pramínky floridských bardů se zase začínají pomalu proplétat. A tak nejen, že některé skladby čpí Sava-rukopisem, v dalších (byť se to pochopitelně prolíná) pak navíc Chris deklaruje, že spolupráce s Jonem Olivou (a možná i poslouchání desek Ronnieho Jamese Dia či Alice Coopera) zanechala stopy i na jeho hlasivkách.
Výsledkem je jednoznačně nejlepší Cafferyho sólové album. Které si zachovává původní hrubý ráz a propracovanost, ale zároveň jej prosvětluje přístupnější melodičnost, uvolněnější zpěvnost a vyhrocenější emotivnost (jednoduše řečeno větší a velmi prospěšná rozmanitost), proti které ani ti nejortodoxnější příznivci Cafferyho sólovek nemůžou říct ani popel. Jedině snad v případě hlasování o nejpovedenějších peckách téhle kolekce, kdy na jedné straně bude vévodit temná, výhružná, destruktivní a syrová „Death By Design“ či uštěkaně neurvalá a nervní „Damned If You Do, Dead If You Don´t“, s výrazně pichlavým klávesovým sólem, coby typický reprezentant, čerpající z předchozí sólové tvorby, na straně druhé pak mohutné „Why“ s melancholičtějším úvodem, s riffem, odkojeným v Sava-dílně, se strhujícím kytarovým sólem i na morek kosti obnaženým emotivním zpěvem.
A aby těch nálad nebylo málo, ve finále desky vsadí pan Caffery na poklidnější notu v podobě rozvíjející se bluesové singlovky „Over And Over“ (jejíž nenápadná cajdáčkovost připraví dokonalé entrée pro živelné kytarové sólo) a poklidné citlivé balady (smyslná kombinace piána a kytary) „Come Home“ a nepřeslechnutelné jsou pochopitelně i instrumentální kompozice s kytarou v hlavní roli.
Chrisovi pak patří uznání i za to, že tahle deska je vyjma bicích (Brian Tichy, známý např. z Foreigner či Whitesnake) a sporadických klávesových příspěvků (Lonnie Park) výhradním dílem autora. Je třeba dodávat ještě něco jiného, než že pan Caffery je v excelentní formě?
|
