Okřídlené rčení praví, že skončit se má v nejlepším. Milánští Adramelch to vzali víc než doslova, a jen těsně po vydání svého čtvrtého alba, příznačně nazvaného „Opus“, ukončili kariéru. Pravda, oni něco podobného udělali i krátce po vydání svého debutového alba na konci osmdesátých let, aby se po patnácti letech znovu vrátili na scénu, jenže očekávat podobný scénář s dalším návratem by asi bylo bláhové. Tak nezbývá nic jiného, než si alespoň užít jejich vpravdě mistrovskou rozlučku.
Přihrádka power progresivní metal, do které bývá toto kombo řazeno, sice relativně vystihuje to podstatné, ale na zachycení všech příchutí je příliš, příliš úzká. Alespoň tedy v zaběhlém smyslu slova. Adramelch ve svých melodiích nikam nespěchají, spíš než na nějaký důraz a energii se vsází na atmosféru, spíš než na nějaké instrumentální kličkování se vsází na civilní umění, prosté jakékoliv exhibičnosti. Jenže ty nevtíravé melodie se strašně snadno zažírají pod kůži a instrumentální mistrovství dokonale slouží celku, ale přitom nenápadně nabízí úžasně tajemné dobrodružství. Tady je v hlavní roli písnička, pohodová emotivnost a muzikantská vyzrálost.
Ten recept je strašně jednoduchý (přesto se nehraje na efekt, písničky jsou prosty hitovosti a o to jsou uvěřitelnější), je kouzelné, že byť ve svém základu stejný – volnější tempo, civilně výpravný a nenucený zpěv, sametově hladký a měkký sound, instrumentální pasáže, které v sobě mají obrovskou decentní sílu, dokonalá harmonie a souznění všech nástrojů, nenápadná a přesto působivá gradace – dokáže být nevyčerpatelně rozmanitý. Díky soudržnosti, jakou v sobě tahle deska má, je v podstatě zavádějící zdůrazňovat jednotlivé skladby, Adramelch v žádné položce nejdou pod vysoce nastavenou kvalitu, nicméně v mých uších stojí na piedestalu téhle desky „Long Live The Son“ se špetkou romantiky, hrstí dramatičnosti, křehkou vnitřní sílou, excelentním zpěvem, dráždivým kytarovým motivem, malebně podkreslujícím podmanivý chorál, či melancholická „As Shadows Fall“ do které postupně proniká světlo i dramatičnost. I bez hostí by tahle deska koketovala s absolutoriem, decentní vokální příspěvek Simony Paly a krásné proplétání hlasů kmenového pěvce Vittoria Balleria s Guido Blockem, v jehož studiu deska vznikala, přidávají další rozměr. Přidejte smysluplné texty a je jasné, že pojem „Opus“ je zcela na místě.
Nechte tuhle desku kolem sebe volně plynout a máte strašně příjemnou kulisu, zaposlouchejte se do detailů a pohltí vás dokonalé drama. Písničkářství může být umění, což Adramelch na svém nejvyzrálejším albu deklarují s elegancí a lehkostí mistrů svého oboru.
|
