Tahle kapela působí jako by byla z úplně jiné mentální dimenze. Někteří její členové se sice etablovali ze skvělé portugalské smečky Oratory, jenže s jejím metalovým nábojem a hlavně kvalitou už dnes mnoho společného nemají. Celkové vyznění směřuje daleko více k patosu a melodickém sentimentu, který by se dal s určitou nadsázkou přirovnat ke klasické německé dechovce. Hudba téměř neustále balancuje na hranici braku, takže je velmi pravděpodobné, že se většině posluchačů udělá nevolno už po prvních tónech. Nebylo by ale dobré vše předem odsoudit, na své si totiž můžou přijít tací, kteří se nebojí přeslazené a dosti vlezlé popové chytlavosti, která je začasté spojena s čistokrevným speed metalem, všudypřítomnými synťáky, elektronikou nebo techno rytmem. Komu tohle nevoní, ať od této recenze utíká rychlým sprintem (klikem) pryč.
Sám proti podobné muzice nic nemám, Waterland jsou ale někdy silné pivo i na mě. Problémem novinky je totiž nedostatek dobrého vkusu a nadhledu. Autoři sice na jedné straně umí napsat velmi poslechové melodie, jenže zároveň jsou schopni vypustit do světa vyloženě strašidelný song, navíc si pořád neumějí pohlídat zvukovou produkci, jejíž nedokonalost rozporuplné pocity ze slyšeného materiálu ještě umocňuje (bicí např. znějí jako automat, ačkoli v sestavě bicmen nechybí). Fošna „Our Nation“ tak obsahuje několik položek, ke kterým se budu rád vracet i v budoucnu (i když ne nijak pravidelně), řadu průměrnějších věcí, no a nakonec písně, které kdyby nikdy nevznikly, svět by rozhodně chudší nebyl. Spíše naopak.
 Do první sekce řadím duo skladeb s dominantní spídovou akcelerací a paušální chytlavostí. Jak pětka „Another Star“, tak dvanáctka „Legions Of New Times“ přinášejí chutný pop/metalový příděl, který se neposlouchá vůbec špatně. Žel jde o momenty ojedinělé a v dalších kusech relativizované méně atraktivním a postupem času dosti schematickým okolním obsahem (hodinová stopáž je na podobnou muziku strašně moc). Slušně napsané vokální klenutí (nejčastěji probíhající ve společné kolaboraci nových - a ne moc dobrých - pěvců Paulo Pirese a Miriam Diasové) či dynamické sólové trylky každopádně uslyšíme i v kompozicích „Destiny III“, „Dreams We Lost“, „Secrets Of Mind“, či závěrečné „Until The End“.
V propadlišti hudebních dějin by naopak měly navždy spočinout kusy „Fire Burning“ (kde kapela bůhvíproč použila blast beaty a growling), „Demon´s Eyes“ nebo hard rockem načichlá „Starlight“. Výsledné hodnocení je tedy velmi ošemetné. Jak už bylo zmíněno, Portugalcům nelze upřít schopnost napsat líbivé melodie. Zároveň však neznají míru a častokrát své melodrama vyhoní ad absurdum, což pak vrhne temný stín i na ona zdařilá místa. Proto nakonec podprůměrné čtyři body.
|
