Byly to příjemné časy pro všechny bytosti na Zemi, ale osud rozhodl, že temné proroctví rytíře démonů tento klid ukončí, poznamenaje jejich životy navždy …
Rhapsody tímto albem vstoupili do druhé kapitoly svého života. Ta se vyznačuje příklonem k větší bombastičnosti, ale také bohužel narůstajícím nedostatkem nápadů a pozvolnou hudební degenerací. Zmíněný fakt lze vypozorovat už i na právě recenzované desce. Startuje na ní nový příběh „The Dark Secret“ s hvězdným hostem, sirem Christopherem Lee, který se s grácií v celém (opět pětidílném) příběhu zhostil role narátora a příležitostného vokalisty (není žádným tajemstvím, že sir byl nejen velkým příznivcem metalu, ale sám i obdobnou desku natočil).
Příběh samotný je samostatnou linií vyprávění o Dargorovi, jedné z hlavních postav ságy o Smaragdovém meči, který byl napůl démon a napůl člověk, ve vyvrcholení na konci předešlého alba v něm však zvítězila lidská stránka. Je požádán Iras Algorem, hrdinou Khaasem, princeznou Lothen a elfím králem Tarishem, aby jim pomohl najít legendární sedmou knihu, která je klíčem k tomu, aby momentálně mrtvý démon Nekron opět nepovstal mezi živé a neujal se vlády, tentokrát již absolutní, jak tvrdí staré proroctví. K tomu jim má dopomoci i Bílá kniha anděla Eriana, tu ale ještě bude nutno též nalézt. A to je začátek příběhu, který se rozehrává na ploše šesté desky Rhapsody. Skupinka lidí (nápadně připomínající Společenstvo prstenu, byť méně početná) se vydává na cestu do tajemných jeskyní Dar – Kunor (zjevně připomínajících doly Morie), aby zde nalezla poslední, sedmou Nekronovu knihu a zabránila zkáze světa. Odpočinkem před jeskyněmi album končí.
Po dva roky, kdy album vznikalo, se v kapele leccos odehrálo: Byl představen nový baskytarista Patrice Guers, bicman Alex Holwarth již skutečně namlátil celé album sám, hlavně však kapela využila služeb zlínského symfonického orchestru Bohuslava Martinů, vedeného velmi schopným dirigentem Petrem Pololáníkem, aby tak pokračovala v trendu využívání reálného orchestru. Ale obávám se, že až na několik výjimek (například žesťovou hradní fanfáru v úvodu „Shadows Of Death“) posluchač rozdíl mezi živým a počítačovým symfonizováním nerozpozná. CD vyšlo pod hlavičkou Magic Circle Music, jehož boss Joey DeMaio kapele první roky opravdu pomáhal, hlavně formou společných koncertů s Manowar a s tím spojeným nárůstem popularity Rhapsody ve Spojených státech.
Už od prvních tónů lze zaznamenat, že se jede opravdu ve velkém, kapela předkládá rovnou dvaasedmdesát minut, přičemž už jen samotné intro má délku standardní písně. Bohužel, po mnoha posleších vnímáme jen prázdné pozlátko, úbytek nápadů a schovávání se za megalomanskou produkci se lvím podílem orchestrací, jako to už roky činí finští Nightwish. A v tomto případě ještě i bezpochyby úmyslnou a alibistickou reminiscenci na nejoblíbenější album, na nějž to aktuální navazuje pouze názvem, hudební kvalitou předloženého materiálu se staršímu bráškovi ani neschová pod aktovku. Dále, patrně kvůli zvýšení ducha filmovosti, přibyly dialogy a všemožné ruchy a zvuky, ale opět na úkor příjemného poslechu, člověk by raději poslouchal hudbu, než za zpěvu ptáků ulevující si geroje. Z toho, co naopak ubylo, je nejpatrnější rychlost. Kvůli využívání převážně středních temp (+ úmorné délce desky) se písně dosti slévají a placka tak nenabízí žádný zásadní překvapující moment. A velmi zamrzí praktická absence geniálních Lucových sól, ty smysluplné posluchač spočítá na prstech jedné ruky. Kytar obecně velmi výrazně ubylo a občasné riffy, které se na předešlých třech deskách tu a tam ocitly, jsou již minulostí, zde je u moci hlavně orchestr.
Za nejpovedenější položky rozhodně považuji otevírák „Unholy Warcry“ s jedním z mála skvělých a velmi výrazných sól, desetiminutové „Erian´s Mystical Rhymes“ a „Power Of Raging Winds“, kde se na flétnu vyřádil Alexův bratr Manuel Staropoli, výborně odsýpá i hravá, finální „Nightfall Of The Grey Mountains“, v níž se staneme svědky interesantně se měnících lichých a sudých taktů. Nakonec zmíním ještě cukrkandlovou baladu „The Magic Of The Wizard´s Dream“. Ne však pro její kvalitu, ale proto, že klipová verze se na sociálních sítích stala mementem odchodu Christophera Lee do věčných lovišť.
Šesté album Rhapsody se dá považovat za nový začátek. Začátek konce v očích mnoha (často bývalých) fanoušků. Muzikanti již byli po světě poměrně proslaveni a kapely jimi inspirované - Dark Moor, Derdian, Thy Majestie, Fairyland… je začaly důsledně a nemilosrdně válcovat kvalitou svých nahrávek.
Muzika na "Symphony Of Enchanted Lands II" není v žádném případě špatná, jen je jí na jeden zátah příliš mnoho, do kompozicí se začala vkrádat teta Nuda, ubylo rychlosti, sól, neoklasicistních vyhrávek a naopak až neadekvátně nakynula opulentní symfonická podpora, takže na mnoha místech člověk dumá nad tím, jestli stále ještě poslouchá metalovou kapelu nebo soundtrack pro hollywoodský fantasy velkofilm s několika nepříliš kousavými kytarami navíc. Krom toho album zdobí nejbarevnější a nejkýčovitější obal ze všech vydaných, přirozeně opět s letícím drakem. První z řady spíše průměrnějších než dechberoucích nahrávek. A bude hůř...
|
