RUNNING DEATH - Overdrive
Prvotinu Němců Running Death, která dorazila do naší redakce před pár měsíci, doprovázel promo materiál plný téměř nábožně obdivných slov. Jistě, takové už obdobné dokumenty bývají, zde si ale někdo dal sakra záležet, aby i nejzabedněnějšímu pisálkovi došlo, že tady bude mít co do činění s kromobyčejně úžasným thrashem, a pokud to tak nebude cítit, je víceméně ignorant a blb. Zároveň je nutné zmínit, že album „Overdrive“ skutečně nasbíralo několik pochvalných recenzí, takže odsudek, jenž bude následovat, může být opravdu důkazem mé neskonalé posluchačské tuposti. Mně ale spíš nedochází, jak podobné dílo může někdo adorovat. Průměrný zvuk, kterým deska trpí, je přitom jedním ze snesitelnějších symptomů. Mezi ty horší patří několik vyloženě nudných až bezpohlavních songů (namátkou „Remote Controlled“, „Pray For Death“ nebo „I See A Fire“) a hlavně zpěv Simona Bihlmayera, který je navíc utopený, jakoby byl nahráván z vedlejší místnosti. Jelikož ale jeho volátko zrovna neoplývá dechberoucím talentem, je to vlastně jenom dobře. Je docela možné, že kdybych byl zrovna na dovolené u moře, v pětihvězdičkovém hotelu, asi bych byl více schopen v hudbě Němců najít několik pozitiv, jako třeba hravá sóla nebo celkem fungující thrashmetalový násyp („Raging Nightmare“, „Overdrive“), ale poněvadž je venku sychravo a já dřepím doma, nemám k větší benevolenci moc důvodů. Hlavní věcí však je, že je venku plno letošních nahrávek, jejichž kvalita je pádným důvodem k ignoranci nudných (pod)průměrů, mezi které plnohodnotně spadá i fošna „Overdrive“.
3,5/10
YouTube ukázka - Hell On Earth
PSYCHOPATH - Hatred Outside
Od kapely, která si dá do vínku název Psychopath, můžeme očekávat úplně všechno. V tomto - polském - případě jde o brutální námrd, odehrávající se v subžánrové kolaboraci thrashe (zhruba 70%ní poddíl), deathu (20%) a hard coru (zbytek). Jde v pořadí o třetí zápis našich severních sousedů, který ve své kvalitě, včetně té zvukové, vysoce překonává předešlá dvě díla „Compulsive Submission“, resp. „Avaritia“. Asociačně zde máme mix Sepultury a Vaderu, k čemuž hodně dopomáhá zpěv Filipa Tokarskiho, jenž se barevností i stavbou frází blíží Cavalerovi i Piotru Wiwczarekovi. Osobitost ale těmto psychopatům neschází, pokud navíc fošnu s hezky zvukomalebným názvem „Hatred Outside“ porovnáme s aktuální produkcí zmíněných Brazilců, přehoupne se ukazatel kvality jednoznačně na stranu Poláků. Dvojice instrumentálek tvoří hraniční pilíře desítky skladeb, jež smetou z povrchu zemského každého, kdo spustí tlačítko "play" s očekáváním čehokoli menšího, nežli bestiální, agresivní, krvelačné a v každém momentu nadupané žánrové sekaniny. Psychopath se nebojí ke své thrashové argumentaci použít čiré deathové blast beaty, stejně jako atmosféru rozparádit dynamicky houpavou rytmikou. Není sice možné tvrdit, že úplně každý riff zavání originalitou, z některých naopak až příliš čpí "vypůjčka", chytlavostí jsou přesto (nebo spíš proto) nasyceny úplně všechny. Pokud toužíte po nejšťavnatějších položkách, zkuste třeba čtyřku „MK Ultra“, sedmičku „The Iceman“ nebo desátou palbu „N.T.S.“. Úplně nejlépe však uděláte, když na sebe necháte působit celé dílo v jeho nepřerušené komplexní svůdnosti. Jedna z nejmasakrálnějších žánrovek roku, to je věc nad slunce jasná.
7,5/10
YouTube ukázka - MK Ultra
SKELETON PIT - Chaos at the Mosh-Reactor
S debutovou flákotou „Chaos At The Mosh-Reactor“ letos připařil i další německý spolek s názvem Skeleton Pit. Pokud máte v oblibě technický a rychlý thrash, který své riffy odsekává jako nasraný řeznický mistr kotlety, pak jste na té nejlepší adrese. Zde nemá smysl vyjímat některý z deseti metalových nátěrů, každý je drtivým žánrovým prasopalem o několika rytmických zvratech, v nichž se riffy předhánějí o to, který z nich bude více strhující. Možná bych mohl mít výtku ke zpěvu Patricka Optionse, jenž patří mezi průměrnější vokalisty a ještě se občas zbytečně předvádí, ale jaký by to mělo smysl, když to kluci řežou tak parádně a svůdně, že bych z radosti nejradši každému z nich koupil zbrusu nové Ferrari (kdybych na to měl prachy samozřejmě). A tak je jediným záporem to, co je stigmatem většiny podobných spolků, tedy postupem času stále více sílící hudební schéma. Kladem je naopak nadhled, se kterým muzikanti k thrashi přistupují (viz níže uvedený videoklip, text skladby „Tits To Die For“ nebo řešení základní filozofické otázky "Should I fuck or should I drink?" v kusu "Target For Tonight"). Je to jedna z dobrých cest, jak osvěžit třicet let starý subžánr. Pokud se novějších thrashových spolků týká, leadry pro mě stále zůstávají Řekové Suicidal Angels. Němci Skeleton Pit je ale rozhodně mají v dohledu a chvílemi jim dokonce citelně dýchají na záda. Tak dobrý jejich debut je.
8,5/10
YouTube ukázka - Spreading The Virus
|
