Projekt Metal Allegiance je něco jako thrashmetalová Avantasia, recenzi proto nemůžeme začít ničím jiným, nežli výčtem zúčastněných hudebníků. Páteř tvoří David Ellefson (Megadeth), Alex Skolnick (Testament), Mike Portnoy (Dream Theater, Winery Dogs) a zakladatel Mark Menghi. Ještě zajímavější je výčet hostů, jehož kompletní seznam si můžete přečíst pod článkem, namátkou vybírám pouze ta nejslovutnější jména: Phil Anselmo (Pantera), Mark Osegueda (Death Angel), Andreas Kisser (Sepultura), Chuck Billy (Testament), Randy Blythe (Lamb Of God) nebo Matt Heafy (Trivium). Fanoušek thrashe si při čtení těchto žánrových VIP musí samou radostí cvrnknout do negližé, nebo ne? Má k tomu ale skutečně důvod?
Není důvod nic tajit, výsledek zůstal pořádný kus za očekáváním. To ovšem platí hlavně pro konzervativního příznivce thrash metalu, který moc nevítá moderní vlivy typu „hodný/zlý“ zpěvák nebo téměř všudypřítomný groove. Nejen, že zde hostuje Phil Anselmo, celé album je totiž načichlé odkazem Pantery jako bejvák cigaretama po celonoční kalbě. Devítka skladeb by se dala rozdělit do tří kategorií: ty, které pozvolna budují atmosféru, přímočařejší thrashové šlehy, případně kombinace obojího. Několik hostů je bezesporu osvěžením, problémem je hudba, která nepřináší nic výjimečného a působí dosti archaicky. Jinými slovy, eponymní deska projektu Metal Allegiance by mohla být pamětihodným kusem. Pokud by ovšem vyšla v devadesátých letech. Ani to samozřejmě není překážkou, jen člověk při čtení seznamu jmen podvědomě očekával něco více osvíceného či vizionářského.
Úvodní píseň - a zároveň videoklip – „Gift Of Pain“ patří mezi úderné metalové nátisky, na kolena ji však sráží nudný a zbytečně omílaný refrén. Lépe dopadlo následné duo pocitovek „Let The Darkness Fall“ s Troy Sandersem z Mastodonu a „Dying Song“ s Philem Anselmem, ačkoli právě zde poprvé silně vykoukne čerpání z panterovského odkazu (jen málokdo si asi při poslechu „Dying Songu“ nevzpomene na legendární kus „Cemetery Gates“). Phil si ke skladbě napsal vlastní text a malou zajímavostí zůstává, že žádný ze čtveřice základních členů pořádně netuší, o čem že to vlastně je. Čtyřka „Can´t Kill The Devil“ roztočí naplno thrashové obrátky a poslech se poprvé stává adrenalinovým zážitkem, na čemž má lví podíl Chuck Billy z Testamentu. Stavba refrénu ve spojitosti s názvem (jenž vymyslel David Ellefson) evokuje ponurou atmosféru amerického jihu, osobně si při jejím poslechu vybavuji první řadu seriálu Temný případ. Pětka „Scars“ je kombinací náladové a říznější skladby, bonusem je melodické sólo a zejména duet Marka Oseguedy a Cristiny Scabbii (Lacuna Coil). Šestý a sedmý track zpomalí jak tempo, tak nápaditost, oba jsou méně výrazné a snadno zapomenutelné. Platí to i pro následnou instrumentálku „Triangulum“, která zaujme toliko zakončováním riffových konečků v bluesovém stylu či zrychlením, jež ale přichází až v jejím závěru a na celkové oživení skladby už nestačí. Vyšší level zábavy se tak vrátí až v nášlehu „Pledge Of Allegiance“, v němž opět perlí skvělý Mark Osegueda z Death Angel.
Vůbec největší počet hostů zapěje v závěrečné bonusovce, kterou představuje cover verze známého Diova songu „We Rock“, jenž mě ale nikdy dvakrát nebral, a to z důvodu nudně vyštěkávaného chorusu.
A to je vše. Netřeba dodávat, že veškeré posty jsou odvedeny s absolutní profesionalitou, včetně zaštítění labelem nejvyšším, tedy firmou Nuclear Blast. Zvláštní zmínku zaslouží bicmen Mike Portnoy, který zpracovává svoji soustavu s dechberoucí grácií, čemuž výtečně napomáhá dokonalé ozvučení alba. O to více zamrzí šedivá řemeslnost většiny skladeb, které kdyby vznikly pod jménem nějaké neznámé kapely, jen horko těžko by si hledaly cestu k desítkám tisícům zhlédnutí, jež sklízí vše, co Metal Allegiance prostřednictvím Nuclearu hodí na YouTube. Já za vším vidím jenom lehkou nabubřelost a těžce nevyužitý potenciál.
|
