Francouzští symfonici Kerion vydávají na konci října druhý díl sci-fi konceptu „CloudRiders“. Ten první přinesl vícežánrový mix s několika památnými momenty, jako celek se však deska lehce přidusila v nadměrné ambicióznosti, která by se se dala shrnout do věty: mnoho motivů, méně chytlavosti. Aktuální fošna by se oproti tomu dala shrnout do věty: mnoho motivů, méně chytlavosti. Ano, symptom „naserme na album každej nápad, kterej máme, protože jsou všechny dobrý a je škoda něco vyhodit“ pokračuje, naštěstí je zároveň k nalezení řada okamžiků, které činí čtvrtou řadovku hodnu poslechu, stejně jako obšírnější recenzentské zmínky.
Celou jízdu rozpoutá intro s atraktivním hudebním tématem, známým už z prvního dílu. Tentokrát je ovšem rozvinuto o více gradující sbory, elektroniku a, světe div se, nefalšovaný český folk! Moji dávnou touhu spojit klasický zvuk moravského venkova s metalem, kterou u nás stále nikdo nerealizoval, nalezl zhmotnění na francouzské nahrávce. Jde sice o kratičký moment, i ten ale plně dosvědčuje, že fúze naší lidovky s nejagresivnějším hudebním žánrem je možná a fungující. Intro samotné pak znamená náležitě dramatický vstup, který naladění posluchače na věci příští plní na výbornou. A v nastolené kvalitě pokračuje i song „The Legacy“, do nějž se intro plynule vlije...
Sbory s nádechem epiky, elektronika, náznak techno rytmu, přitažlivý bridge, chytlavě zrychlující refrén a návdavkem melodické sólo, všechny tyto parády jsou ke slyšení a pokud si někdo v duchu (nebo nahlas) řekne: TY VOLE!, pak pro něj budu mít plné pochopení. Takhle má znít moderní metalový spektákl, samozřejmě s patřičně hlasitým ozvučením (které je dokonalejší, nežli tomu bylo u prvního dílu), a také velmi líbivým zpěvem Flory Spinelli. I následné dva songy („Take Me On“ a „Rise Of The Rebellion“) slušně baví a ve svých nejlepších momentech dokonce připomínají slovutnou partu Dark Moor, což ostatně není v případě Kerionu nic neobvyklého. Španělé jsou pro ně zjevnou inspirací, a jako důkaz, že jsou si toho muzikanti vědomi a vůbec se za to nestydí, přizvali si k hostování úžasnou Elisu C. Martin, jež s Dark Moor nahrála jejich nejlepší alba. A je neoddiskutovatelné, že jakmile se Elisa chopí „slova“ (celkem ve třech písních), začne být hned veseleji, neb se její charismatický polokřaplák skvěle doplňuje s popově zabarveným volátkem Flory. Vrcholem této vokální kolaborace, stejně jako hudby samotné, se stává závěrečný, téměř 10ti minutový opus „Technowars“, v němž už se, v souladu s názvem, dočkáme nefalšovaného techno beatu i trance muziky (za to palec nahoru), to vše v organickém propojení se slušně fungující metalovou gradací. Jak si ale vede zbytek skladeb?
Od pátého songu „Iron Soldier“ se začne do hudby Kerionu vkrádat neduh popsaný v prvním odstavci recenze. Tedy lehce zmatečná všehochuť (krom již uvedených vlivů dále uslyšíme třeba irský folk, řízný heavy-power, prog, thrash, harshové vokály či Panovy flétny), která není podtržena dostatečnou atraktivností. Až na jednu výjimku, jíž je baladický skvost „In Silence“. Že Francouzům jdou pomalé tóny hezky od rukou a plic, dokázali už na předešlém dílu v obdobně dojemné písni „The Sky Is My Ocean“, nový „ploužák“ je ale snad ještě chytlavější, a to zejména díky emocepudným vokálním linkám a subtilní symfonické podpoře, jež graduje v nádherných sólových motivech.
Jako pěst do ucha však působí různé kecy a zvuky, které zpravidla přicházejí v závěru kompozic a mají navodit dojem filmovosti či čeho. V metalových položkách se to ještě dá přežít, jejich infiltrace do něžných dozvuků „In Silence“ ale působí jako vstup opilých hovad do krásně rozkvetlé zahrady. Je to dramaturgický fail, který se přeneseně projevuje i v neúměrné stopáži alba (65 minut) a již několikrát zmíněné překotnosti nabízeného obsahu. Chtělo by to více klidu a zároveň odvahy vyhodit pár věcí (obešel bych se třeba bez jedenáctky „Children Of Sky And Sea“). Bylo by to jedině ku prospěchu, neb potenciál dřímá ve Francouzích obrovský a v některých fragmentech své tvorby jsou skutečně jedineční. Je tak docela možné, že až jednou vše klapne na výtečnou, budeme mít co dočinění s nejlepší deskou roku. Druhý díl konceptu „CloudRiders“ jistě kvalitativně spadá do horní poloviny letošních nahrávek, na úplný top to ale ještě pořád není.
|
