Jak to může dopadnout, když ambice předběhnout reálné personální i finanční možnosti, ukazuje krátkometrážní prvotina mexicko-argentinských Melphomene, nazvaná „Destructive Crescendo“. Sedmička skladeb, kterou na něm tahle parta představuje, by chtěla rozehrát velkolepé divadlo na poli symfonického metalu, jenže mají k dispozici jen vesnický ochotnický ansámbl (který občas dokáže překonat sám sebe), nepříliš důvtipného autora (kterému se ale sem tam zadaří) a dost opotřebované kulisy (ale ty nemusí být nejpodstatnější). Proto asi nepřekvapí, že výsledek je poměrně rozpačitý. Obzvlášť v situaci, když těch možností, kterak u konkurence narazit na představení z Národního divadla symfonického metalu, je nepřeberné množství.
První z nepříjemností, která vykráká za uši, je nosový a tenoulinký, chvílemi až nepříjemný (obzvlášť ve výškách) vokál zpěvačky Esthíbaliz v úvodní „Always“ (postupně se ta nepříjemná poloha celkem obrousí a když Esthíbaliz netrvá na výškách, není to zas tak špatné). Tahle skladba je dokonalým ztělesněním výše uvedeného – snaha o drama, muzikálovost a nadýchanou soundtrackovost je v podstatě nahatá, melodicky nejde o žádný zázrak a zpěv ji rychle táhne dolů. Dobré je to v tom (tuhle dramaturgii příliš nechápu), že Melphomene si tím odbydou tu největší minelu alba, takže pokud vás tímhle krokem neodradí, máte šanci narazit i na příjemnější kusy. Obzvlášť když ten v podstatě tradiční úvod skladeb, postavený na nenáročném motivu černobílých klapek, Melphomene oživí zařazením šantánově nakřáplého klimpru, Esthíbaliz kašle na veškeré operní manýry a houpavou melodii zpívá přirozeně příjemným, neafektovaným hlasem, což z baladické „Little Sins“ dělá docela silný moment (ale pozor, jsme jen kus nad podlahou stylových leaderů). Zbytek alba je vlastně jen vytrvalou snahou o kolísavé překračování vlastního stínu, tam, kde Melphomene zabrousí k poměrně známě postaveným melodiím, tam mají velkou šanci na přežití. A že to jde, Melphomene předvedou ve finální skladbě (a zejména v jejím závěru) „Maiden & Death“, kde se jim to drama zhmotnit přece jen podaří (a velkou zásluhu na tom má duetový dialog Esthíbaliz s kytaristou Mariem Del Riem).
Nelze jinak, než zakončit tradičním lakonickým konstatováním – nějak se začít musí. První krok Melphomene je spíš přehnaně odvážný než sebejistý, určitý základ, na kterém se dá stavět, v kapele určitě je, jenže konkurence je strašlivě silná. Tak se nechme překvapit, jestli se téhle partě někdy podaří prorazit. Soudě dle jejich „Destruktivního Crescenda“, pokud k tomu nedojde, zas tak velkou ztrátu hudební svět neutrpí.
|
