Alexi Laiho s družinou zásobují neúnavně své nejvěrnější novými nahrávkami v asi dvouletých rozestupech, a tak je přirozené, že se letos koná další zastávka u finského jezera. Kapela už roky do světa vypouští nahrávky maximálně lehce nadprůměrné kvality a aktuální bohužel není žádnou výjimkou. A tak se opět staneme svědky tvrdých, thrashem nasmrádlých riffů, nenápadné, ale o to funkčnější klapkové podpory a tradičního štěkavého skřehotu principála Alexiho. Toť vše, nic dalšího, neobvyklého, co by kapela už nenatočila na některém z předešlých alb, zde nenajdeme ani za pomoci elektronového mikroskopu. Vinu na tom mohou mít dvě skutečnosti. Buď je výhradní autor již tak vyčerpaný (nejen) svými v metalových bulvárech notoricky známými alkoholovými seancemi, že není schopen přijít s čímkoli alespoň trošku odlišným. Anebo o něco podobného vlastně ani nestojí a dál tvoří muziku v mantinelech, které de facto sám založil v roce 1997 a jež jsou nepoměrně užší, než u většiny jiných subžánrů a hudební manévrovatelnost tak dělají dosti mizivou. A tak se logicky musí dít to, že kapely inspirované touto kdysi významnou kapelou ji kvalitou dávno předčily a Children Of Bodom drží nad propastí pouze provařený název a setrvačnost odrostlejších fanoušků. Fuck!
Album po prvních několika posleších působí nepřístupně, snad až nepřátelsky, a bylo obtížné se do poslechu pravidelně nutit, podobně jako u alba "Are You Dead Yet" (jemuž je to aktuální v lecčems dosti podobné). Doufaje v to, že nakonec z alba vykouknou svěží nápady a zajímavá místa, jsem postupem času nad albem tu pověstnou hůl zlomit musel. Slušné písně zde nalezneme všehovšudy tři, a oproti těm z prvních čtyř desek (+ minulé, kterou řadím k těm nejlepším v tomto miléniu) mají nanejvýše průměrné kvality. Několik dobrých nosných nápadů kvalitní album nedělá. Otevírák „I Hurt“ neurazí ani nenadchne, klasická bodomácká kompozice, jakou posluchač vyslechne bez zásadnějších emočních výkyvů. Klipovka "Morrigan" potřebovala více času ke vstřebání, ale několik zajímavých momentů jsem v ní nalézt dokázal (především netradičně vystavěné harmonie ve slokách). Ze stejných důvodů zmíním baladu, resp. „baladu“ „All For Nothing“. Zbytek otisk v paměťových stopách nezanechá. Chybí více instrumentální melodiky. Fuck!
Zvuk je tak tradiční, jak jen být může, dle toho lze kapelu za ty roky snadno identifikovat. Blackově bzučivé kytary, razantní bicí (znějící skvěle ve šlapavých místech, zatímco v blastbeatech, ve skladbě „Horns“, vytvářejí těžko orientovatelný chaos), klávesové štěky, sóla, občasné plochy, opět se stejnými zvukovými rejstříky a již zmíněný vokální projev mistra Alexiho. To, že výkony muzikantů jsou opět na excelentní úrovni, snad ani psát nemusím, ale mám pocit, že se ve studiu hodně šetřili, protože deska jakožto celek působí kvůli převažujícím středním tempům a úbytku dvojšlapek až příliš klidně a nevzrušivě. Škoda je i to, že Alexi pouštěl mistra Janne Wirmana k nástroji méně, což má za následek větší zvukovou syrovost a onu nižší melodičnost na úkor pestrosti jednotlivých kompozic. Hravost, spousty vyhrávek, charakteristických kudrlinek a kytaro-klávesové souboje se letos prakticky nekonají, počin jede na vlně kytarového špinavého antimelodického thrashe víc, než kdy jindy. Fuck!
Zatím si nejsem jist tím, zda se jedná o nejhorší nahrávku barevného bodomského sekáče, ale o jednu z nejslabších rozhodně ano. Minimum vzrušivých momentů, sterilita a zvukově stereotypní písně činí jeho poslech nudnější než záběry na „pracující“ parlament. Tři bonusové covery celou tuto bídu ještě podtrhují, což opět zamrzí, když si vzpomenete, jak vtipně, zajímavě a svěže kapela dokázala předělat takovou Britney Spears. Promo kecy o návratu někam k náladě druhé, luxusní "Hatebreeder", s klidem zapomeňte, zelený reaper se tomu žlutému jen škodolibě vysmívá, až se mu klepe kosa na jeho kostěném rameni. A tak jsem nucen celou tuto pochmurnou recenzi zakončit slovy svého kolegy, který celou situaci vystihl naprosto přesně: „Nebýt onoho zázračného startu této kapely, jen těžko by dnes mohla slavit takový úspěch. Úspěch, který již dávno nekoresponduje se skutečnou kvalitou studiových počinů a charismatem hlavního představitele“. Fuck!
|
