BREITENHOLD - The Inn Of Sorrowing Souls
O kapele Breitenhold jsme již psali v souvislosti s loňským debutem „Secret Worlds“. Možná si tak pamatujete, že jde o projekt jednoho jediného maníka, jenž si vše obstarává úplně sám. Říká si Ced a je to dost možná nejaktivnější člověk v celé hudební branži. Kromě Breitenholdu totiž účinkuje ještě v několika dalších uskupeních (nejznámější jsou zřejmě party Rocka Rollas a Blazon Stone, obě vydaly letos své novinky), přičemž i tam zastává když ne všechny, pak rozhodně většinu nástrojů. Na mysl se tak vkrádají paranoidní nápady, jakože Ceda někdo zavřel do studia a on teď nemůže ven, pročež pro zkrácení dlouhé chvíle nahrává jednu desku za druhou. Pokud vám přitom názvy zmíněných kapel připomněly německé piráty Running Wild, nejde o náhodu, švédský workoholik se totiž nechává tímto Kasparkovým dítkem silně inspirovat. Jeho tvorba je osmdesátkovým speedem načichlá jako tretra maratonce po výkonu. Neskutečná Cedova produkce má ovšem za následek celkem očekávanou věc, tedy vcelku povrchní obsah bez nosnějších nápadů a invence. Zatímco debut Breitenholdu nabídl několik dobrých skladeb a ještě více slušných momentů, novinka „The Inn Of Sorrowing Souls“ už je na tom o poznání hůře. Ced sice zaujme svojí vášní, která prýští z každého tónu, jenže co je to platné, když vše trpí splývavým dojmem a kdyby mezi jednotlivými písněmi nebyly pauzy, nepoznali bychom, že nejde o jeden souvislý song. Úvodní titulka sice navnadí kytarami s nečekanými neoklasickými ocásky, stejně tak sólo je náležitě chytlavé, více pozitiv se ale ke zmínce nenabízí. Pozornost dále napne až refrén pětky „Light The Fire“, ještě více pak následný štych „A Souless Tale“ s pikantně krouceným melody úvodem, sólem a rovněž slušným refrénem. A to je zhruba vše. Tedy pro mě, pro ortodoxní fandy osmdesátek zřejmě nikoli, ti si na své přijdou chytlavost nechytlavost, a to včetně zvuku, který jakoby projel černou dírou a vypadl z roku 1985. Tenhle chlapík by potřeboval vydechnout, v klidu se posadit (nebo propustit ze studia) a nápady, které rozdává do svých několika kapel, koncentrovaně použít na jednu jedinou, ale za to výjimečnou desku. Rozhodně na to má. Update: Dle aktuálních informací tak Ced skutečně učinil a v budoucnu už se hodlá věnovat především projektu Rocka Rollas.
5/10
YouTube ukázka - The Inn Of Sorrowing Souls
SHADOWKILLER - Until the War Is Won
Shadowkiller pocházejí z U.S.A., přesto nejsou typickými představiteli tamního power metalu. V jejich případě jde o dosti specifickou hudební naraci, která se vyznačuje prvotní nepřístupností, pod níž se často ukrývá lahodný autorský špek, otázkou zůstává, jestli bude (díky internetu přesycený) posluchač natolik chtivý, aby si k němu byl ochoten "prokousat" cestu. Tito Amíci používají ve své tvorbě pozvolný vypravěčský styl, který se vyznačuje téměř nenápadnou, ale velmi funkční gradací, jež nevybuchuje v epický metalový spektákl, s o to větší intenzitou si však může trpělivého naslouchajícího podmanit. Heavymetalové riffy jsou zde zostřeny např. na thrashmetalové brusce („Legacy“), jindy se zavlní v groove rytmu („We Stand Unbroken“), na první dojmy každopádně scházejí silné motivy, které by okamžitě zbystřily pozornost. To se ovšem netýká pátého kusu „Staring Into Oblivion“, který zaujme velmi líbivým kytarovým trylkem ala Iron Maiden a hned je daleko veseleji (příznivci aktuální tváře britských legend by zde vůbec měli být spokojeni). Tím jsou ale prvoplánové vítací vstupy víceméně vyčerpány a na zbytek písní už je třeba aplikovat jinou přístupovou taktiku. V tomto případě se to ale vyplatí, neb deska "Until The War Is Won" je nadprůměrně vyvedeným metalovým příspěvkem, který dokáže pečlivý poslech slušně odměnit.
6,5/10
YouTube ukázka - The Blood of Many
KALEDON - Legend of the Forgotten Reign - Chapter IV: Twilight of the Gods
V tomto případě nejde o regulérní řadovku, ale o remaster čtvrtého dílu ságy „Legend Of The Forgotten Reign“ z roku 2006. Nevím, jestli je to nejznámější dílo kapely, jak tvrdí label, každopádně jde o desku kvalitní, jejíž výraznější slabinou byl právě zvuk. Nová verze zní díky Giuseppe Orlandovi - jenž sice zvučil i originál, ale tentokrát se více pochlapil - tak, jak má, proto je na místě věnovat ji náležitou pozornost. Ve zkratce je možné říci toto: pokud toužíte po italsky nekompromisním power-speedu, měli byste být spokojeni. Tady se rychlost dávkuje v množství více než průměrném a stejně tak se nešetří patosem, který je pro výsledný zážitek nezbytný jako dostatečné zásoby alkoholu při návštěvě tchýně. Škoda jen několika míst (např. slok v „Hell On Earth“, balady „The Fury“ nebo menší chytlavosti některých písní), které přeci jenom usvědčí autory z jisté tuctovosti a přinesou tak vysvětlení, proč to Kaledon nikdy nedotáhl výše, nežli do druhého (a v případě jiných alb i třetího) kvalitativního koše. Zde však nejde o nic dramatického, většina položek – zejména díky novému zvuku – snese přísnější kritická měřítka. Na plný plyn se šlápne hned při úvodní „The Holy Water“, která rovnou patří k nejlepší flákům nahrávky. Stejně je na tom šestka „Into The Fog“, obě skladby přitom uslyšíme ještě jednou, a to v samém závěru, kde jsou nazpívány novým zpěvákem Michele Guaitolim. A nutno říct, že jde o jasný posun k lepšímu - a to vzhledem ke všem ostatním vokalistům, kteří v této partě účinkovali - a opravdu se těším na další studiovku Kaledonu s tímto chlapíkem v čele. K dalším chuťovkám remasterované verze můžeme počítat kusy „War Plans“, „Clash Of The Titans“, „Eyes Of Fire“, „New King Of Kaledon“ nebo závěrečnou "Out of the Ground". Zkrátka rozhodnutí zvukově osvěžit album z roku 2006 (jehož název bych nechtěl za trest opisovat stokrát na tabuli) bylo správné a dodalo původním skladbám velmi důležitou přidanou hodnotu.
7/10
YouTube ukázka - Into The Fog (2015)
|
