Druhý zápis „Ocean´s Heart“ finských powermetláků se na svět vyklubal pouhý rok po vydání skvělého debutu „Beyond Reality“. Dalo by se tedy očekávat, že autor Rami Keränen plynule naváže na mimořádně chytlavý rukopis a posluchač dostane očekávanou infuzi velkolepých melodií. Jenže ouha, nitka se evidentně přetrhla a dvojka Dreamtale by se tak dala ocejchovat klasickým filmovým moudrem, tedy že pokračování bývá jen málokdy lepší nežli první díl. Deska z roku 2003 zároveň představuje jakýsi kvalitativní mezistupeň mezi dvěma nejlepšími počiny kapely, neboť následující „Difference“ už zase kypí skladatelskou invencí a jedním skvělým nápadem za druhým.
To vše přitom velmi úzce souvisí s výměnami na vokální pozici. Dreamtale na svých prvních čtyřech počinech vždy střídali zpěváka, přičemž nejlépe vybrali právě v případě trojky „Difference“, kde úžasný Jarkko Ahola dodal skladbám snad až aristokratickou noblesu. Přizpůsobila se mu i hudba, která byla skromnější v aranžmánech, ale obsahově nakynula do mimořádných rozměrů, které pro mě osobně dodnes znamenají nejlepší album v historii kapely. A pokud se mě zeptáte na nejslabšího pěvce, budu hlasovat pro Tomi Viiltolu, jenž se „ujal slova“ na dnes hodnocené fošně. Jeho hlas mi zní nezajímavě, chvílemi zajíkavě a oblíbenost tohoto chlapíka mezi muzikanty (zpívá ještě v několika dalších partách) nějak nepobírám. Výsledné dojmy z desky „Ocean´s Heart“ jsou tím tedy nenávratně ovlivněny.
Ale i když se zaměřím pouze na hudbu, nenajdu v jejích tónech tolik lahodných chutí, jimiž voněla rok stará prvotina. Ubylo rychlých míst, a ty, co zbyly, většinou nesnesou přímé srovnání s debutovými perlami, jako je „Dreamland“ nebo „Call Of The Wild“. Nejblíže k tomu má osmička „Garden Of Eternity“ s fanfárovým klávesovým motivem, chytlavým refrénem i tuze hezkou kytarovou vyhrávkou. Špatně se neposlouchá ani šestý rychlík „The Awakening“, kde chorusový part nadnáší klávesové bublání jakoby vypadlé z Nekonečného příběhu. Skladbu osvěží i neoklasické sólové trylky, které příjemně dopují také poslední dobrou spídovku „Chosen One“, v níž uslyšíme klasické Ramiho postupy, později užité v dalších písních jako „Lady Dragon“ (deska „Phoenix“). Na zápisu „Ocean´s Heart“ se ale projeví také další typický Keränenův rukopis, kterým jsou střednětempé (po)kusy s výrazným klávesovým motivem, skandovanými vokály a jasně čitelným tahem na radiovo-hitovou branku, zde nejvíce prezentovány úvodem trojky „Angel Eyes“ a celoplošně pak sedmičkou „Tears“. Vím, že podobné skladby patří mezi oblíbené, osobně z nich ale dvakrát nadšený nejsem. Nicméně v „Tears“ alespoň zpívá Sanna Natunen, neboli tradiční host prvních alb kapely. A vzhledem k mému vztahu k Viiltolovi vřele vítám každý okamžik, kdy jej Sanna nahradí, jakkoli to je nejčastěji formou druhého hlasu.
 Úbytek rychlých pasáží se nejvíc projeví v závěru nahrávky, kdy se pojede ve středním, ale i baladickém tempu, a to od devítky „My Only Wish“ až do druhé minuty dvanáctky „Return To The Sea“. Právě v těchto kompozicích ustupuje instrumentální halas do pozadí a je tak hlavně na Viiltolovi, aby všechno utáhnul sám. Jinými slovy se zde nejvíce projeví jeho vokální slabina a zážitek ze zmíněných songů je proto minimální. To se změní až se zrychlením v „Return To The Sea“, v němž mimo jiné dojde i na skvostné hravé sólo. Skladba samotná je jakýmsi dovršením koncepčního příběhu, jehož fantaskní děj je ale spíše úsměvný a jenom dokládá, že texty nejsou v případě power metalu – až na výjimky - tou hlavní motivací k poslechu. Mluvené slovo, které album „Ocean´s Heart“ rámuje, je díky jemnému hudebnímu podkladu přijatelné, proč je ale vkládáno do závěru některých písní, to opravdu nechápu.
Rozporuplně vyznívají i harshové vokály hostujícího Rainera Nygarda (Diablo), jež se naštěstí omezují pouze na dva songy ("The Awakening" a "Tears").
Abychom si rozuměli, druhý zářez Dreamtale pořád nabízí řadu slušných okamžiků, které musí kovaného melodika potěšit. Zklamanější tón recenze určuje především kvalitativní pokles oproti prvnímu albu, stejně jako několikrát zmíněný Tomiho zpěv. O to větší obdiv zaslouží Keränenovo vzchopení na následném počinu „Difference“, ke kterému patří i mimořádně bystré angažování Jarkko Aholy. Škoda jen, že se to týkalo pouze jedné jediné desky a na posledních třech studiovkách už zase zpívá daleko méně zajímavý Erkki Seppänen.
|
