Nová éra? No, dřív se tomu říkalo disko, dneska se k tomu přifaří kytary a je z toho gothic sympho metal…, pravda, v tomhle tvrzení je hodně nadsázky, ale pokud se italští Setanera označují jako alternativní symfonicko-metalová kapela, viděl bych jejich alternativu právě v tom, že jim ty diskotékové nálady občas výrazně do skladeb prosakují. Až do druhé řady bych řadil to decentní (a hodně neumětelské) zacházení s elektronikou, i fakt, že pokud budu v souvislosti se Setanerou užívat pojem „metal“, tak tvrďáci mě nejspíš poženou svinským krokem, neboť parta kolem sympatické Valentiny Setanery dělá víc než hodnou a líbivou muziku.
Ale ono by k měkkému a křehkému hlasu zpěvačky asi nic jiného nesedělo. Valentina nemá ve svém hlase kdovíjaké charisma či sklony k vokální gymnastice, zní jako taková obyčejně sympatická holka od vedle (střídající angličtinu s italštinou) a v souladu s tím jsou kytary decentní, melodické a opatrné, o nějakém jejich ostřejším kousnutí si můžete nechat zdát, bicí jsou sice poměrně čilé, ale že by měly strhnout nějakou divokostí, to taky nehrozí, basa, až na jedno sympatické sólo je poměrně nenápadná a mírumilovné klapky mají za cíl navodit příjemnou atmosféru. Jelikož tohle všechno je podřízeno faktu, že bez výjimky ze všech položek dýchá romantika a zasněnost, máte-li pro takhle stavěnou muziku slabost, nejspíš se shodneme na tom, že to v rámci žánru na 99% funguje. Tím jedním procentem je do skladeb necitlivě propašovaná elektronika. Podivné elektronické „kýchání“ v titulní skladbě, či rozbíjení atmosféry v „Oltre“ pofiderními pazvuky je asi největší minelou kapely a zařazení těchto elementů působí víc než uměle (naštěstí to není bolest, ke které by Setanera sahali přehnaně často) a je i jedním z důvodů, proč to koketování s diskem sem tam plácne přes uši.
Setanera první pětiletku svého života strávili jako cover band Evanescence. Tahle jejich minulost se výrazně odráží v nejsilnějším zážitku na desce, citlivé baladě „I Must Go“. Smyčce, sentiment, zasněnost bez banalit, vrcholně smyslná Valentina, příjemná gradace, při které se Setanera velice citlivě vyhýbají jakékoliv bombastičnosti. Jak vypadá propojení osmdesátkové diskotéky s hodným gotickým metalem ve své funkční podobě předvede kapela v konglomerátu všech svých zdrojů, nazvaném „Lie“, ze které občas vykoukne Madonna a i díky tomu ty probublávající elektronky fungují. Jak tohle spojení drhne ve své odpudivé podobě naopak Setanera předvádí ve stereotypní a v kruhu se motající „Dance Floor“. O folkový odének se Setanera otře v „Meadows Of May“ (pochopitelně, jde jen o úvodní vstup, jinak se kapela, stejně jako v převážné většině alba, drží na bezpečném symfo-gotickém území), na stopování Nightwish, pochopitelně v podstatně skromnější verzi, se vydají v závěrečné „Journey To The Freedom“.
Sympatická deska pro ty, kteří nehledají v metalu (potažmo v hudbě) tvrdost, agresi, špínu nebo jakýkoliv tlak, ale dávají přednost laskavosti a romantice.
|
