Když před čtyřmi lety v Britské Columbii na západě Kanady zakládali sourozenci Chris a Amanda Ostermanovi kapelu, část jména svého největšího inspiračního zdroje propašovali i do svého vlastního názvu. Snaha jít po stopách Iron Maiden (a celkově po osmdesátkovém heavíku) je patrná i na třetím albu Iron Kingdom, nazvaném „Ride For Glory“, které ve srovnání s debutem (a vlastně i se dva roky starým následovníkem) přináší jedno podstatné plus. Výpravnost, na kterou Iron Kingdom vsází, začíná mít hlavu a patu, rozsáhlejší kompozice stavějí na zajímavé struktuře, sympaticky nápaditých kytarách (které se svým způsobem zklidnily, dostaly řád a myšlenku, díky čemuž jsou skladby přehledné a čitelné) i dějově přitažlivých zvratech a náladách. Jen ten nešťastný Ostermanův zpěv, díky kterému kvalita téhle desky strašně kolísá.
Tedy nešťastný…, Chris Osterman má poměrně svérázný teatrální projev, který nestaví na kdovíjaké melodičnosti, některé vokální linky by se neztratily ani v syrovém power metalu amerického střihu. Jeho projev sem tam k ostatnímu dění alespoň na chvíli sedne, ale bohužel to není setrvalý stav a navíc, čím víc se Chris šplhá do výšek, tím víc je to napínání jeho hlasivek protivnější. Díky tomu je „Ride For Glory“ v podstatě vytrvalým soubojem mezi příjemnou melodičností výborných kytar, podporované pestrými bicími a rozevlátě afektovaným zpěvem. A tento souboj je zřetelnější zejména v rozsáhlejších výpravných kompozicích, na kterých si Iron Kingdom zjevně zakládají. Naštěstí v momentě, kdy (alespoň po většinu času) má Chris snahu sloužit celku a vokálně neexhibovat, což lze nejlépe demonstrovat v některých pasážích „Lady Triệu and the Kingdom of Wu“, má přece jen to stopování Železné panny smysl.
Přesto však platí – čím míň Chrise u mikrofonu, tím lépe. Proto asi nepřekvapí, že chytlavě svižná, hravá, energická a vzrušující instrumentálka „A Call To Arms“ dokáže do uší posluchače zaplout jak do peřinky a šlapavá přímočará kvaltovka „The Samurai“, nasávající něco z melodiky Stormwitch, s dobře slyšitelnou basou a příjemnými halekacími sbory úspěšně útočí podobně nekomplikovaným způsobem. U rozsáhlejších skladeb se ani v nejmenším nudit nebudete, Iron Kingdom se naučili se svými nápady zacházet velice zručně a jiskřivé kytarové přetlačované i šťavnaté riffování vždycky dokáží zpacifikovat případné Chrisovo vykopnutí z kolejí, což platí bez výjimky o každé z dalších skladeb.
„Ride For Glory“? Rozhodně se dá souhlasit s tím, že oproti prvním dvěma nahrávkám Iron Kingdom udělali krok vpřed. Že by přímo ke slávě, to bych si zatím tvrdit netroufnul.
|
