Období kolem roku 2008 byl pro power metal divný čas. Původně striktně žánrové spolky začaly experimentovat a vnášet do své tvorby nové vlivy. Sonata Arctica vydala „Unii“, která byla počátkem její progresivní éry, Stratovarius se vzpamatovával z Tolkkiho odchodu a Edguy přišli s deskou „Tinnitus Sanctus“, jež měla s prvotními počiny společný snad už jenom název kapely. Finové Dreamland – podobně jako třeba němečtí Crystallion - jakoby se nechali tímto zmatkem strhnout a na své čtvrté řadovce přišli s obsahem, který se nejvýznamněji v historii kapely odchýlil od její power-speedmetalové podstaty.
Mohli bychom v tom sice vidět pokus o nalezení vlastní integrity, jelikož první tři desky Dreamtale velkou původností neoplývaly (což mně osobně pranic nevadilo). Jenže jak už dnes víme, tato verze rovněž selhává, neb hlavní myslitel, Rami Keränen, se na následujících dvou zápisech zase víceméně vrátil k power-speedu. Deska „Phoenix“ se tak pravděpodobně jenom svezla ve směru nastoleném známějšími jmény a stejně jako u nich z této změny příliš nadšený nejsem. Střednětempé halekačky vedené v polotanečním tempu sice už Keränen složil i v minulosti (např. skladba „Tears“ na „Ocean´s Heart“), tentokrát ale tvoří většinu hrací doby, přičemž jen minimum z nich je dobrých. Pokud budeme ještě více pátrat po Ramiho rozhodnutí vydat se tímto skladatelským směrem, je možné, že bychom došli k podobně skandujícímu songu „Powerplay“, což byl singl a také bonus na minulé fošně „Difference“, který podle mě za jejím obsahem dosti pokulhával, většina fanoušků však byla jiného názoru a třeba ve Finsku skladbu vyšoupli až na devátou příčku tamního žebříčku.
A tak hned první kus „Yesterday´s News“ bude mít za následek dosti smíšené pocity (nemluvě o průměrném zvuku), a to zejména u té části posluchačstva, která byla natěšená na přirozené rozvíjení mimořádně kvalitní linie předešlého alba. Zde je na místě zmínit výměnu na vokální pozici, která byla pro Dreamtale na prvních čtyřech počinech takovou tradiční hrou, jež však vždy měla, celkem logicky, podstatný vliv na celkové vyznění nahrávky. A tak zatímco na trojce „Difference“ pěl skvělý Jarkko Ahola, na tvorbě desky „Phoenix“ se podílel mnohem méně zajímavý Erkki Seppänen, který je v kapele dodnes. Poslední tři studiovky Dreamtale tak nejsou, i díky tomuto pánovi, nikterak výjimečné. Na „Phoenixu“ se ovšem nezapomnělo ani na pár tradičních spídových kompozic, jež udělaly kapele jméno. První z nich se nazývá „Eyes Of The Clown“ a rovnou přináší nekompromisní melodický motiv, jehož prvotní líbivost ale celkem rychle vyprchá a s dalšími poslechy už působí spíše vlezle. Jinak jde o kousek vpravdě zdařilý a např. jeho sólo bych mohl poslouchat do zblbnutí.
Poté však nastane mizérie, kdy se začnou songy podobat jeden druhému jako supermarketové jablko jablku, zajímavostí v nich je sice užití elektroniky, která vede k výše zmíněnému (téměř) tanečnímu tempu, nicméně absentují nápady, jež by skladby číslo tři až osm činily více snesitelnými (až na pár světlých výjimek, nejvíce soustředěných v kusu "Take What the Heavens Create"). Jako zázrak proto působí závěrečná čtvrtina desky, která začne gradovat zhruba od zrychlení sólové části v devítce "Firebird" a vše najednou zase dostane správný švih a spád. Desítka „The Vigilante“ pak znamená druhou plnohodnotnou spídovku s vrcholem ve zvukomalebném a cembalem podepřeném refrénu. V tu chvíli se chce radostí zaječet „KONEČNĚ!“. To, co posluchač očekával dávno předtím, přišlo až v samotném závěru, tedy pokud nepočítáme dva bonusy. Ale my je počítat budeme, protože jsou jednak pevnou součástí většiny dostupných verzí alba, jednak jsou oba zdařilé a alespoň částečně napravují pochroumané dojmy z většiny „fénixových“ songů. „Lady Dragon“ je další rychlovkou a zároveň jednou z nejoblíbenějších skladeb kapely vůbec. „Between Love And Hate“ se sice zase vrací k „power-dance“ náladě, jenže je z nějakého důvodu daleko zábavnější a dokazuje, že kdyby podobným nábojem vládly i zbývající kusy, mohlo se klidně jednat o nejlepší nahrávku Dreamtale v historii. Nejde totiž o to, že kapela ubrala plyn, ale o podstatný úbytek skladatelské invence, jež v určité míře trvá dodnes. Z pohledu všech doposud vydaných alb je navíc čím dále patrnější repetice a schéma užitých postupů. Ale kdo ví, třeba se ještě někdy dočkáme pamětihodného zápisu, jakým byly desky „Beyond Reality“ nebo „Difference“. Kdybych si na to měl ale vsadit, budu se se svým vkladem držet hodně při zemi.
|
