BLAZON STONE - No Sign Of Glory
V jedenáctém dílu tohoto seriálu jsem se věnoval švédské kapele Breitenhold, která je celá dítkem jediného člověka, jménem Ced. Tehdejší recenze moc pozitivně nevyzněla, ale protože je tento chlapík chronický workoholik a letos mu vycházejí ještě novinky jeho projektů Rocka Rollas a Blazon Stone, je nasnadě zjistit, jestli si náhodou nevedou o něco lépe. Prvně jmenovaná je ovšem zcela snadno zaměnitelná s Breitenholdem, a to ve všech ohledech. U Blazon Stone tvoří alespoň nějakou výjimku fakt, že vše nezastává Ced, jenž tentokrát na vokální pozici velkoryse připustil někoho jiného, konkrétně Bulhara Georgye Peicheva. Jenže i tento maník oplývá velmi podobným hlasovým zabarvením jako Ced, takže rozdíl je nakonec minimální, a to i z důvodu tradičně utopených vokálů, které znějí, jako by bylo nahrávací zařízení v obýváku a bralo zpěváka, který si může své hlasivky uřvat ve sklepě. Stran hudebních kvalit si pak Blazon Stone vedou dokonce ještě o kousek hůř. Název kapely je inspirován albem Němců Running Wild, jejichž pirátský prapor nese Ced s hrdostí dál a celkem věrně opisuje z Kasparkových postupů, přičemž logicky čerpá z jeho nejslavnějšího období. V tomto duchu rozdá karty už intro „Declaration Of War“, které oplývá jistou chytlavostí, na úvodní instrumentálky Running Wildu ale přece jenom nestačí, neb, jak víme, v tomto oboru byli Němci dost možná nepřekonatelní. Následných osm výstřelů nabídne zpravidla rychlé tempo, kdy si nejednou bude i (námořním) pirátstvím neovlivněný posluchač podupávat nohou do rytmu, ničeho víc se ale za celou hrací dobu nedočká. Vrcholem Cedovy vynalézavosti jsou sólové pasáže, které se také staly hlavním důvodem pro výši výsledné známky, jež je určující pro širé čtenářstvo, pokud však patříte mezi ty, kteří ujíždí a vždy ujížděli na tvorbě Running Wild, budete pravděpodobně radostí bez sebe a žádné recenzentovy kecy vás ani minimálně nerozhodí. A to je jenom dobře.
4/10
YouTube ukázka - A Traitor Among Us
ASTRAL LIED - The Revealing
Debut chilské power-progové party Astral Lied je nesmírně ambiciózním dílem. Téměř sedmdesát minut hrací doby s obsahem plným nejroztodivnějších skladatelských nápadů, které přímo řvou touhou prorazit mezi nejpřednější metalovou smetánku. Jenže celý halas má pár háčků. Tím nejmarkantnějším je blbý zvuk. Proboha, když chci tvořit podobný hudební spektákl, je kvalitní sound téměř nejdůležitější strategickým prvkem, jinak všechny epické momenty a složitě budovaná atmosféra zahyne v za uši tahající nepřehlednosti. A tak zatímco samotná muzika občas nabízí velmi pěkné momenty, posluchač brzy ztratí zájem cokoli zajímavého objevovat. V úvodní skladbě „The Age Betrayed“ zaujme třeba bombastické a popravdě řečeno velmi chytlavě klenuté symfo sólo. Většinou se ale hudba překotně cyklí do sebe, přičemž postrádá nápaditost a vtip. Daleko lépe si Chilané vedou, když své postupy nekomplikují progresivním tupírováním a jedou na přímý powermetalový efekt. Přijdou-li na řadu spídové refrény („Space Dream, „The End Of The World“), svižná hitovka „Let Me Live“ nebo se naopak tempo zklidní v baladické položce „I´m To Survive“ (s nádhernými melodickými motivy!), je najednou kapela o dost zábavnější a lépe se dá přežít i onen zatrápený zvuk. Většinou je to ale nuda. Snad to tedy klapne příště, pokud možno s umírněnější stopáží, větším příklonem k power metalu a hlavně kvalitním studiem i producentem.
5/10
YouTube ukázka - album teaser
ENDOMAIN - Step In The Machine
Debut řecké power-progresivní kapely Endomain je jednoznačně nejsmysluplnějším počinem dnešního dílu. Pětice chlápků, z nichž se rovnou čtyři etablovali z party Airgaed L´amh, moc dobře ví, co činí a navíc svoji vizi dokáží podepřít kvalitními výkony na všech zúčastněných postech (včetně zvuku, sláva!). Ovšem nehledejme zde klávesy či podobnou hudební aviváž, zde se jede na těžký heavy-power se špetkou progu a silnou dávkou thrashe. V tomto ohledu tvorba Řeků evokují třeba své krajany Inner Wish nebo pozdější fázi Amíků Iced Earth, se stejně výherním žolíkem na vokální pozici, v případě Endomainu je to Stratis Steele s barvitým odstínem ala Nils Patrik Johansson (Wuthering Heights), což je lichotka číslo jedna. Velmi sympatickým vkladem Řeků jsou melodické momenty, jenž jsou soustředěny zejména v nesmírně silném středu díla, obecně je najdeme jak v refrénech („Step In The Machine“, „Valley Of Disorder“) či zdvojených kytarových motivech, tak v mimořádně chytlavém klenutí vokálních linek. Vrcholem je v tomto ohledu šestka „Unsettled“, která ve své autorské chytrosti připomíná skladby kyperských Arrayan Path (= lichotka číslo dvě). V takových momentech je poslech řecké prvotiny vyloženě požitkářským zážitkem, proto je velká škoda, že nastolenou laťku kvality neudrží celá stopáž a některé písně přece jenom trpí menší nápaditostí. Poslech desky a zejména chválených songů vám každopádně velmi vřele doporučuji.
7,5/10
YouTube ukázka - Rebecca's Trip
|
