I přes to, že finští Amberian Dawn jsou mnohými považováni za druhořadý klon slovutných Nightwish, nelze pominout, že letošní (již sedmá!) deska „Innuendo“ dokazuje prostý fakt, že své vyznavače mají a vydavatelská firma Napalm Records se do nich nebojí nalévat finanční injekce a umožňovat jim takto realizovat své hudební vize a chutě. Tuomas Seppälä si dokázal vybudovat poměrně srozumitelný autorský rukopis a jeho kapelu tak lze vcelku lehce rozeznat v zástupu jiných (tím ale nechci pominout to, že si občas něco nenápadně půjčí).
Desky s rudovlasou kráskou Heidi za mikrofonem považuji za veskrze průměrné, loňská Magic Forest sice jistým způsobem zvedla level hlavně díky hravým a líbivým melodiím, ale bohužel trpěla syndromem rychlé oposlouchatelnosti. Letos je mnohé jinak. Netuším, které z božstev na skladatele zasvítilo svým tvůrčím svitem, ale muselo to být jedno z těch nejvybranějších a nejvýše postavených, jinak si tak vysoký kvalitativní vzestup vysvětlit nedokážu.
Přitom začátky žádné zázraky neslibovaly. Klip ke čtvrté „The Court Of Mirror Hall“ a úvodní „Fame And Gloria“ na první seznámení příliš neuchvacovaly a tvářily se jako nemastně neslané polotovary. Jenže ono stačilo dát více času na strávení, aby člověk dospěl k názoru, že se mu obě písně vlastně nakonec líbí … stejně jako celá deska. Ta pokračuje v přesně vytyčené linii, již nastolilo první album, tedy melodické muzice, postavené primárně na vzletných, nepříliš symfonizujících, hravých klávesách (kterých zde ještě o něco přibylo, naštěstí k dobru věci), rafinovaně vedených melodických vokálních linkách se spoustou půltónů a množstvím dráždivých sextakordů v podkladech, chybět nemohou ani moderní rytmické záseky na ostře znějící kytaru.
Mezi nejpovedenější tracky patří … všechny obsažené, což se stává velice zřídka. Nepamatuju příliš mnoho desek, které pustíte, něco okolo hodinky slastně vrníte, klepkáte nohou a po doznění posledního tńu kláves okamžitě hmatáte po tlačítku „Replay“. Tracky drží konstantní kvalitu, od svižné „Fame And Gloria“, přes titulní slavnostní „Innuendo“, hravou „The Court Of Mirror Hall“, speedovku „Rise Of The Evil“, ve slokách drsně riffovanou, v předrefrénu a refrénu líbezně melodickou „Chamber Of Dreadful Dreams“, šestiminutovou (Mozartem načichlou) pseudosymfonii „The Witchcraft“ až po finální, poklidnou „Your Time – My Time“. Japonská verze obsahuje bonusovou skladbu „The Darkest Time“ (výrazně slabší s velmi jalovým mužským zpěvem), instrumentální verzi otevíráku a píseň z debutu „Sunrise“, tyto skladby ovšem žádnou zásadní přidanou hodnotu nepřinášejí. Pokud bych měl přeci jen do něčeho šťournout, musím zmínit baladu „Angelique“, která délkou a menším množstvím nápadů přeci jen dokáže vyloudit zívnutí na tváři.
Inspiračních zdrojů nalezne znalý posluchač požehnaně. Tím nejzásadnějším se letos stala nedostižná Abba se svojí božskou melodikou. Její stopy nalezneme v refrénu „The Court Of Mirror Hall“, nebo, společně s otiskem osmdesátkového patosu, u mého černého koně „Knock Knock, Who´s There“, která je přesně tím typem písně, kterou jedni milují a druzí nenávidí - v mém případě to byla díky její struhující melodické výstavbě láska na první poslech. Ovšem nejen švédskou ikonou živ jest skladatel, nutno tedy zabrousit i do vod Edenbridge nebo takových Stratovarius, od kterých si Tuomas vypůjčil nejen zvuk klávesových sól, případně Nightwish se způsobem jejich orchestrací. A takto bychom mohli pokračovat do nekonečna. Ale proč, když celek, který vytváří organicky perfektně tepající dílo, se tak dobře poslouchá.
Kromě písní samotných nutno pochválit hlavně zpěv. Krasotinka Capri se v kapele evidentně velmi dobře etablovala, díky čemuž z jejího projevu zní láska a nadšení. Technicky se velmi výrazně zlepšila, ubrala na řezavosti a dala tím vyniknout své přirozené barvě hlasu. A tak se z jejího nakřáplého, hardrockového vokálu stal hladivý, medový mezzosoprán s velkým rozsahem a dostatkem agresivity, ukázkově zdobící všechny písně. Zbytek osazenstva nijak nezůstává pozadu, velmi slušně se ve svých ultra rychlých etudách předvádí kytarák Emppu, stejně jako klávesista Tuomas (zajímavá shoda jmen). Zvuk nemá chybu - důrazné a striktní bicí, opět dostatečně výrazná a krásně dunivá basa, šťavnatě naboosterované a nemilosrdně řezavé kytary, laskavé a hladivé klávesy, a nad tím vším ční jako nezničitelný monument Capriin vokál.
K maximálnímu hodnocení tak nechybělo příliš mnoho, ovšem nemohu opomenout až přílišné výpůjčky ani poslabší, plně klávesovou baladu. Ale o číslo nejde, důležitá je jen a pouze skvělá hudba a té se na tomto kotoučku nachází nezvykle mnoho. Tak otevřete oči, zřete krásnou barvu jantarového úsvitu a nechejte se unášet na pouti za jeho poznáním. Milovníci líbivé, křišťálové a patetické melodiky nebudou litovat. A platí to i obráceně, všem, kteří výše zmíněné nezkousnou, bych v zájmu zachování jejich mentálního zdraví doporučil se tomuto CD velkým obloukem vyhnout.
|
