Celé čtyři roky jsme čekali na to, jak si povedou nadějní Rakušané se svým happy metálkem. Jejich debut nebyl vůbec špatný, i když jeho největšího problému, totální neoriginality, se plnými doušky napijeme i letos. Po skladatelské stránce se tak příliš mnoho nemění, hlavní posun lze vysledovat už po prvních úderech na dvojšlapku v podobě nepoměrně vychytanější produkce.
Netradičně bez intra startuje rovnou první „Wolves Of The North“. Na začátku sólo, kopírující vcelku vkusnou refrénovou melodii, nezbytné orchestrální záseky a nastupuje sloka. Ta se nese na spíše niternější a klidnější vlně, doprovázena pouze baskytarou, následně jemným pianem a kytarovými kily, aby se po ještě klidnějším bridgi prolnula do honosného, hřmícího refrénu plného sborů, klávesového šimrání a koňského klusu v pozadí. Následuje několik nezbytných záseků a druhé kolečko. Po něm kytarové sólo, dva refrény a tečka.
Zdá se vám to povědomé? Přesně tak. Podobně vyznívá cca 99,9% současné symfometalové produkce. A proto je nutno, jak jsem psal před třemi lety v recenzi na debut, všechny (hudební) suroviny co nejlépe nakoupit (zkomponovat), zpracovat (zaranžovat), tepelně upravit (natočit), adekvátně dochutit (smíchat a namasterovat) a následně naservírovat namlsanému strávníkovi na talíř (poslat do obchodů náročnému posluchači). Hlavní problém nestojí na surovinách, kterých není až tak mnoho a jsou, řekněme, pořád stejné, ale v možnostech jejich úprav a dochucení. Až zde totiž dojde na lámání chleba a ukáže se, jak hluboký zážitek dokáže gastroumělec svému zákazníkovi zprostředkovat.
Dragony i na druhé desce dokáží být poměrně schopnými kuchaři, kteří s výběrem adekvátních surovin nemají žádný zásadnější problém. Svůj pokrm dokáží i slušně dochutit, problém nastává v tom, že něco podobného vlastně jíte pokaždé, když dostanete hlad. Jen někdy je na talíři více omáčky, jindy použito jiné koření.
Celá deska se poslouchá celkem příjemně, i když obsahuje více vaty, než by posluchač (a urýpaný recenzent) uvítal. Za zdařilejší bych rozhodně označil druhou polovinu desky, konkrétně hyperpatetické speedovky „Babylon“ (ach, ten název no. 1 – po kolikáté už?), Dr. Agony (ach, ten název no. 2 – originální slovní hříčka) a Unicorn Union (ach, ten název, no. 3 – jednorožci nesmí chybět ani tentokrát). Všechny tři jsou ovšem těžce načichlé tvorbou Freedom Call, což zaregistrujete nejpozději tři vteřiny po startu písně. Příjemně pohladí i již zmíněný otevírák, třetí, spíše zatěžkanější „Kiln Of The First Flame“ a finální, desetiminutová „The Silent Sun“ s hostujícím Zakem Stevensem (ex-Savatage, Circle II Circle), jen její refrén mohl být méně komplikovaný, s větším tahem na branku. Méně záživné jsou druhá „Shadowrunners“, houpavý „Warlock“ a akustická „The Maiden´s Cliff“. O průser se ovšem nejedná ani náhodou, jen jim hlavně v melodických linkách chybí větší chytlavost a vadí i místy zbytečná rozvleklost.
Producenti do nahrávky nalili o něco více peněz než minule, což se projevilo hlavně přiostřením kytar a výraznější orchestrální podporou, zbytek zůstal nezměněn (nabízí se ale otázka, co by mělo být jinak). Muzikanti nástroje ovládají dostatečně na úrovni, vokalista Siegried disponuje hlasem spíše hardrockově zastřeným, ale tento fakt ničemu nevadí a v hudbě nijak neruší ani nevyčnívá.
S výsledkem jsem spokojen. Album obsahuje několik vynikajících písní, několik slabších a má velmi dobrá aranžmá (ale nikoli dokonalá, na nich se dá ještě více zapracovat, například výraznějšími klávesovými rejstříky nebo přidáním kytarových vyhrávek). Zvuk technicky též v pořádku. Kapela svojí druhou, o ždibec lepší deskou potvrzuje to, co naznačila minule – že s ní můžeme počítat i do budoucna. A i když nevěřím tomu, že by se někdy dokázala v zástupu obdobně znějících seskupení zařadit po bok velikánů žánru (na to jsou zatím příliš neosobití), jejich skladby si ve volné chvilce rád připomenu.
|
