V rámci evropského tour s sebou kapela Apocalyptica vzala australskou kapelu Tracer jako předskokany. Jejich frontman Mike Brown si s námi sedl před koncertem v Česku, abychom si promluvili o tom, jaký je život na cestách, jak vznikalo nové album a proč si André žehlil kalhoty.
V Česku už jste před časem byli, jaké to je vracet se sem?
Super, moc se nám tu líbí. Máte dobré pivo, lidi jsou fajn…
Měli jste před koncertem čas si trochu projít Prahu?
Ne, bohužel ne. Praha je skvělá, je to jedno z nejhezčích měst, kde jsme byli. Až nám skončí tour, chystám se sem na dovolenou.
Vážně? To je super. Teď jste na tour s Apocalypticou, jaké z toho máte zatím pocity?
Super, vážně super, kluky máme rádi a jsou naprosto skvělí. Když jsme dostali ten telefonát, kde se nás ptali, jestli chceme jet na tour s Apocalypticou, tak jsme se ptali: „Vážně? S tou cello metalovou kapelou? Wow!“. Osobně jsem nevěděl, co od toho čekat, ale jsou úžasní a jejich bubeník je skvělý. Hrajeme s nimi pro největší publikum, pro jaké jsme kdy zatím hráli, a lidé jsou hodně responzivní, takže paráda.
V Evropě už jste párkrát předtím byli. Vzhledem k tomu, že jste kapela z Austrálie, vidíte v evropském publiku nějaké rozdíly?
Abych byl upřímný, je to trochu těžké na to odpovědět, protože i když jsme v Evropě předtím byli, nebylo to až tolikrát, ale řekl bych, že obecně mají evropští fanoušci tendence více využívat příležitostí a jdou i na kapelu, kterou nikdy předtím neslyšeli. A když se jim kapela pak líbí, tak koupí všechna jejich alba, trička, a tak a to je pro kapelu jako jsme my skvělé. Trochu se to liší země od země, třeba němečtí fanoušci si sednou a poslouchají se založenýma rukama, kdežto v Polsku, kde jsme před pár dny hráli poprvé, byli lidé šílení a křičeli a tleskali… Myslím, že Česko bude podobné, hodně křiku a skandování a to je super, rádi takovou reakci vidíme. Myslím, že hodně podobné je i třeba Španělsko nebo Itálie, lidé si tam koncerty hodně užívají.
A Australané ne?
Myslím, že jo, ale jinak. Většinou tam nehrajeme pro tak velké publikum. Dneska večer (koncert 10. 10. 2015, pozn. redakce) hrajeme pro 3000 lidí, kdežto v Austrálii hrajeme tak pro 300. Hudba, kterou hrajeme, není v Austrálii až tak populární jako tady, v Evropě tomu hodně pomáhají i různá rocková rádia a tak.
Později v tomto roce budete mít několik vlastních show v Británii, jak se na to těšíte?
Hodně! Mít prostor na delší set je vždycky lepší, můžeme vystoupení proložit pomalejšími songy, zatímco teď s Apocalypticou je to bum-bum-bum, song za songem a vypadnout tak rychle, jak jen to jde. Mít vlastní show je super a hodně se na to těšíme, budeme hrát i víc songů z nového alba a tak. A příští rok jedeme po Evropě celou šňůru včetně Česka, takže byste se určitě měli přijít podívat.
Když jsme zmínili nové album, „Water For Thirsty Dogs“, můžeš mě trochu provést vaším procesem, jak vznikalo…?
V podstatě jsme řekli našemu manažerovi, že chceme udělat nové album. Chtěli jsme ho nahrávat v říjnu, kdy tam ale bylo tour, což bylo fakt v pytli, protože jsme si říkali „Sakra, takhle nebudeme mít dost času to nahrát“. Jenže pak se to přesunulo, takže jsme se prakticky zamkli uprostřed mrtvé zóny v horách, kde nebyl v okolí vůbec nikdo. Takže jsme mohli hrát do tří do rána, když jsme chtěli, a chlastat, kouřit a nechat hudbu proudit a to, co z toho vzniklo, bylo v podstatě album „Water For Thirsty Dogs“. Měli jsme asi dvacet jamů, co se nám fakt líbily, rozhodli jsme se z nich postupně složit songy. A prakticky jsme chtěli zkusit postoupit zase o krok dál jako Led Zeppelin nebo David Bowie, posunout hranice toho, co od nás lidi čekali. A to byl ten bod, kde začala celá cesta tohohle alba, protože jsme vzali, co jsme měli, a řekli jsme si, že musíme dosáhnout něčeho jiného a nového. Nikdy předtím jsme neměli tolik skvělých momentů, když jsme něco hledali a najednou jsme to našli. A pak jsme vyrazili do LA do nahrávacího studia a snažili jsme se, aby náš zvuk byl jiný. Chtěli jsme, aby to bylo celé trochu experimentální, aby bubny zněly vážně zlostně a tak a když jsme pak slyšeli finální výsledek, byli jsme nadšení. Bylo to přesně to, to jsme chtěli! A pak jsme četli recenze, které byly úžasné, a jsem vážně hodně spokojený, že se nám povedlo najít to, co jsme hledali. Myslím, že další album, další songy, co napíšeme, nás budou táhnout ještě dál a bude to masivní.
Dnes večer budete hrát songy z nového alba, jaké byly zatím reakce publika?
Hodně dobré, máme setlist o šesti sedmi skladbách a asi 5 z nich jsou nové songy. Samozřejmě, že tohle není úplně náš dav, lidé nás často neznají, ale představit jim kapelu s novým materiálem je super a funguje to pro nás zatím hodně dobře. Hodně se těším na show v Británii, protože tam máme hodně dobré reakce a základnu fanoušků a některé z našich songů se hrály i v místních rádiích, takže se těším na to, jaká bude odezva.
Vaše nové album má hodně zajímavý cover, je za ním nějaká zajímavá historka?
Jo, je. Ten cover jsem dělal já, dělám grafiku pro kapelu prakticky od doby vzniku, a když jsme začínali, neměli jsme moc podpory zvenčí, byli jsme to tehdy my tři. S novým albem jsme udělali crowdfunding a tisíce lidí nám dali svoje peníze, abychom za ně nahráli naši hudbu a to, co jsem chtěl udělat, bylo ukázat tvar, trojúhelník, který by symbolizoval kapelu, vytvořený z tisíce drobných předmětů. A odtud vznikla myšlenka se sirkami. Bylo to 8000 sirek a bylo to pěkně nudné vytvořit, zabralo to tři dny a pak jsme to zapálili a výsledek je myslím boží.
Wow, 8000 sirek, to muselo být hodně práce!
A taky bylo! Zabralo to mě, mé přítelkyni a mým rodičům tři dny vyvrtat díry do zdi, nastrkat do nich sirky a pak tomu trvalo tři minuty, než to chytlo plamenem a shořelo. Whosh! A bylo to v čudu. Mám k tomu někde video, už bych ho měl fakt dát na internet…
Všimla jsem si, že máte na internetu hodně dobrou komunitu – jezdíte na tour s vlastním fotografem, komunikujete s fanoušky na sociálních sítích…
Jo, hodně se o to snažíme. Občas je vážně těžké mluvit se všemi tváří v tvář, protože na tour je všechno rychlé a hektické, a jak se dostáváme s hudbou do širšího povědomí, je pro nás tahle komunikace hodně důležitá. Proto je super mít fotografa, co s námi jede na tour a ukazuje lidem, jak žijeme, víš jak naše šatny…
… a jak si žehlíte kalhoty?
Přesně! (smích). Ta fotka, jak si Andre žehlí kalhoty, vznikla z toho, že byly mokré, když je vytáhl z pračky a neměli jsme sušičku ani fén, takže je musel přežehlit. Ale jo, je super, když můžeme tohle fanouškům ukázat a být s nimi v kontaktu a říct jim rovnou „Hej, budeme ve vašem městě, přijďte nám omrknout.“ Obecně, když přijedeš do cizího města a vidíš masu lidí, nikoho z nich neznáš, ale pak se podíváš na Facebook a najednou vidíš lidi, se kterými jsme mluvili pět minut zpátky a to je úžasný!
Co tě inspirovalo k tomu, aby ses stal muzikantem?
Začal jsem hrát na kytaru, když mi bylo asi šest a v jedenácti jsem měl učitele a pak jsem se dostal na pódium a prostě jsem cítil, že to je něco, co chci dělat. Se bráchou jsme později založili kapelu a ten moment „Jo, tohle je ono“ pro mě přišel, když jsme stáli asi před 6000 lidmi na festivalu pro mladé talenty a byli jsme tak nervózní, bylo nám asi čtrnáct nebo patnáct a začali jsme hrát první song. Lidi tleskali a křičeli tak, že přehlušili kapelu a bylo to naprosto ohlušující a v tu chvíli jsem si pomyslel „Tohle je zatraceně úžasný!“. Takže od té doby jdu a snažím se znovu mít tenhle pocit, ať jsem v jakékoliv kapele. A pak na střední jsme začali s Tracer a postupně hrajeme pro víc a víc lidí a vyloženě tohle tour třeba pro nás bylo hodně super. Hráli jsme na hodně místech, pro hodně různé publikum a ten pocit každou noc je hodně velká výzva.
Jsi ještě pořád někdy nervózní, když máš vystupovat před velkým publikem?
Ne, už ne. Máme s klukama rutinu před každým koncertem, patnáct minut před vystoupením se rozehřejeme, oblečeme a je to pro nás už takový zvyk, že už nejsme nervózní. Občas jsem nervózní, když vidím známé lidi, jako když mi někdo řekne, že máme v davu někoho důležitého, ale jinak ne. Jsme si jako kapela hodně blízcí, často posloucháme záznamy z našich koncertů a díváme se na ně, abychom se zlepšovali, zvlášť na tour jako je tahle.
Je to pro tebe hodně náročné, být na tour?
Rozhodně, občas je to fakt těžké, protože skoro pokaždé je někdo z nás nemocný nebo chytne kašel nebo tak. Ale naštěstí už zvládám rozeznávat příznaky, takže když cítím, že na mě něco leze, dávám pozor, abych pil hodně vody nebo byl v klidu. Ale jinak je to pěkně těžké, protože prakticky každou noc jdeme na pódium, kde křičíme a zpíváme a lidské tělo má svoje limity.
Umím si představit, že mít kašel je pro zpěváka dost nepříjemné…
Naprosto! Není nic horšího! Například dneska hrajeme pro tři tisíce lidí a neumím si představit nic horšího než tam jít s nefunkčním hlasem, když vím, že bychom mohli být skvělí. Protože těch tři tisíce lidí by si pak říkalo: „Meh, bylo to ok, ale jejich zpěvák stojí za hovno.“
Co myslíš, že bys dělal, kdybys nebyl muzikant?
Netuším, asi bych byl úplně v háji. Ten pocit, když hraješ pro publikum je to nejlepší, co jsem kdy zažil. Jasně, jsou tady adrenalinové věci jako bungeejumping a tak, ale nic z toho se tomu pocitu nevyrovná. Ta chvíle, kdy s kapelou vysíláš energii do jásajícího davu a slyšíš ozvěnu vlastních hlasů…Bez muziky bych byl asi závislý na drogách.
Máš na závěr nějakou vtipnou historku?
Mám, ale žádná z nich asi není úplně pro děti…
Naši čtenáři nejsou děti.
No jeden z nejlepších momentů byl nedávno, když jsme dokončili tour s Black Label Society a šli jsme s nimi v Berlíně do jednoho baru na pár drinků. A přitočil se k nám Američan a povídá nám: „Hej, měli byste přijít na náš koncert, zítra hrajeme.“ Tak jsme mu řekli: „Super, napiš nám jméno kapely na ubrousek a my přijdeme.“ Tak to napsal a najednou na to koukáme a tam Monster Magnet. A my všichni na něj jenom koukali a všichni: „Sakra, to je kytarista z Monster Magnet!“ A tak jsme pak šli mrknout s Black Label Society na Monster Magnet a bylo to super.
Máš nějaký závěrečný vzkaz pro naše čtenáře?
Přijďte v únoru na koncert a pak náš bubeník mě instruoval, ať tohle říkám na všech rozhovorech – ženy v publiku jsou rozhodně velmi podporovány v tom, aby ukázaly prsa.
|
