Jestli bych měl označit nejočekávanější „prog“ desku tohoto roku, bez váhání bych řekl „Love, Fear and the Time Machine“ od Riverside. Poláci mě totiž fascinují už nějakých hezkých pět let, tj. někdy od alba „Anno Domini High Definition“. Od té doby se těším na každý další počin a nenechám si ujít ani jeden koncert u nás. Novinka vychází dva roky po skvělém předchůdci „Shrine of New Generation Slaves“ a v diskografii je už šestým zářezem.
Na rovinu říkám, že ještě před prvním poslechem jsem k desce přistupoval s velkým respektem. Už jsem si ostatně zvykl, že Riverside nikdy nebudou dělat věci tak, aby to bylo líbivé hned po prvním seznámením. S aktuální novinkou to bylo na můj vkus ještě náročnější. Už na minulé desce kapela zněla tak nějak atmosféričtěji, tady ale jdou ještě dál. Hudba na mě vlastně působí, jako by se doslova podřídila pocitům a emocím, a teprve potom se soustředila na nějaká pravidla. Abych tenhle přístup dokázal pochopit, zvolil jsem prostudování textů, které si vzal tradičně na starost frontman Mariusz Duda, též dvorní skladatel kapely. Už samotný název alba hovoří o tom, že polský umělec se opět věnuje filozofování o důležitých i obyčejných věcech v našem životě a jako vždy není úplně konkrétní. Jeho způsob interpretace však nasvědčuje, že nejde jen o jakási účelná slova, ale o životní zkušenosti. A Mariuzs je nejen výborný zpěvák, ale i vypravěč. Vše mu tak bez problémů uvěříte, s pochopením už to však bude složitější.
„Love, Fear and the Time Machine“ je tak možná vůbec nejpocitovější a nejosobnější deska kapely. Mám dokonce silné podezření, že skládání probíhalo často improvizovaně právě pod sílou emocí. Pro posluchače to má výhodu i nevýhodu. Buď přes tu atmosférickou „mlhu“ nebudete schopni najít cestu k pochopení, nebo se jí prostě necháte unášet, až vám to celé začne dávat smysl. Mluvit o hráčském umění by tady bylo nošením dříví do lesa. Riverside vždy byli a vždy budou mistři ve svém oboru, i proto si můžou dovolit hudbu spíše cítit, než o ní dlouhosáhle přemýšlet. Kytarová sóla, basové linky, hammondy, melancholický zpěv a vnímavá rytmika – to vše hraje svou důležitou roli ve vytváření atmosféry.
O tom, co očekávat od alba, úžasně vypovídá i jeho obal s osamocenou dětskou postavou, hledící do dáli. To, co je před ní, se těžko popisuje, ale na člověka to doslova dýchá. Co má obraz vyjadřovat? Samotu? Melancholii? Pohled do budoucna? Strach?
Snad odpustíte, že má recenze má spíše podobu úvahy, než nějakého konkrétního hodnocení, ale přijde mi, že nejde jinak. Dokonce ani teď, kdy jsem s albem prožil několik týdnů, si nejsem jistý, zda současný Riverside miluji, respektuji nebo nechápu. Možná vše dohromady.
|
