Embassy Of Silence jsou rocková kapela. Opakuji, Embasy Of Silence jsou rocková kapela. Tvrdí to všemožné servery, hudební encyklopedie a kapela sama sebe označuje jako rock-metalovou grupu s progresivními vlivy. Co na tom, že některé jejich písně (a na nové desce „Verisimilitude“ je takových většina), by mohly slavit úspěch na tanečním parketu. Výrazné melodicko-popové refrény Embassy Of Silence sem tam decentně zakryjí skromnou příměsí gotiky, sem tam si i jemně a šikovně progresivně zakličkují, díky čemuž nevystaví posluchače riziku kolovrátkovosti či popové podbízivosti a hlavně mají ve svých řadách nepřehlédnutelnou a nepřeslechnutelnou Ines Lukannen.
Její příjemně barevný hlas (zdůrazněný navrstvením vokálů a jejich vzájemným proplétáním) plný sebejisté ženskosti dovede být laskavě měkký, koketní i přibroušeně agresivní a je tím největším magnetem kapely, kolem kterého se ovíjí mraky kláves (nezabředávajících do zbytečné sladkosti), za nimi občas kousající kytarou a tomu popovému nádechu leckdy přizpůsobené měkké a neagresivní bicí. Díky tomu celá nahrávka zní poměrně umírněně (z hlediska výrazových prostředků), a zároveň celkem energicky. Je fakt, že i dostatečně barevně, protože třeba kontrast mezi španělskými rytmy v „Moths“, vláčnou šantánovkou „Of Matters Dark And Grey“, popovými hity (s příslušnými aranžemi si dokážu představit, že „Thimble“ by nebyl problém najít v pozdějším repertoáru Sandry, hrstí teatrálnosti ozdobená „Flamer“ - ve které opět dostane prostor španělský motiv s akustickou kytarou i závanem tanga – v refrénu koketuje s melodičností Abby), nepřehlednou a rockem čpící „Absurdoscope“, živočišnou jedovkou „Hang Me High“, či závěrečnou potemnělou poctou Peteru Steelovi je ve svém základu velmi výrazný, v celkovém kontextu však deska působí velice kompaktně.
Embassy Of Silence se nedrží ortodoxních či zaběhlých postupů. Je-li v dnešní době moderní míchat různé vlivy, styly a tím metal či rock odlehčovat, Finové jako by to vzali z druhé strany – v uších vám nejdřív zůstanou jejich popové refrény (a třeba to, že k němu dokážou sklouznout bez jakékoliv umělé snahy i v nejhrubší položce desky „Absurdoscope“ tohle tvrzení podtrhuje) a ty průběžně obohacují rockovými špíčky. Profesionálně zmáknutá deska, která cílí na příznivce melodií s otevřenějším přístupem k hudbě.
|
