MILLENNIAL REIGN - Carry The Fire
Přijde-li vám nějaká novinka od firmy Ulterium Records, jedná se zpravidla, když ne rovnou o výborný, pak téměř jistě pozoruhodný počin. Tentokrát ale u debutové desky „Carry The Fire“ Amíků Millennial Reign - zřejmě aby život nebyl tak nudný - dvakrát veselo nebylo. První, co při poslechu zarazí, je silný hardrockový hudební záběr, přestože kapela je oficiálně vsazena do škatulek jako melodický heavy a power metal. Nejčastější asociací, která mi přicházela na mysl, byly švédské hvězdy Europe, a to jednak díky stavbě některých melodií, jednak díky hlasové poloze Jamese Guesta. Právo na to, aby kapela obstála v seriálu o powermetalových novinkách, dává několik momentů, jako je zrychlení v titulní písni, žánrově chytlavý refrén pětky „Save Me“ nebo sólová klenutí v „Men Stand Alone“ a závěrečné „I´ll Try“. Základem ale zůstávají poklidné, postupem času až pocitově roztahané riffy a vokální linky. Skutečně, zpěvák James nikam nespěchá, jen pozvolna se vciťuje do svých slov a melodií, což může někomu vyhovovat, netrpělivějším povahám to ale zřejmě příliš vonět nebude. Osobně jsem se tak probral až u výše zmíněné čtyřky „Men Stand Alone“, na jejíž líbivost naváže i další song „Save Me“. Na ten se mimochodem nevztahuje brblání o pěvecké lenivosti, neb oplývá moc pěknou zpěvnou gradací (to samé lze říci i o sedmičce „Will You“). Nejtvrdší položkou je osmá „Innocent Cry“, kde budeme svědky orientem načichlých – a tedy velmi neoriginálních - riffů. V promo materiálech se píše, že hudba Millennial Reign potěší příznivce spolků jako Queensrÿche nebo Crimson Glory. Patříte-li mezi ně, zřejmě desku „Carry The Fire“ oceníte víc než já, který zde prvky nějaké opravdové výjimečnosti hledal hodně těžko.
5,5/10
YouTube ukázka - Men Stand Alone
NOZOMU WAKAI´S DESTINIA - Anecdote of the Queens
Loňský rok byl - oproti předešlému - velmi skoupý na kvalitní japonské počiny. Mizivé číslo alespoň částečně zvedla novinka bardů Galneryus (recenzi přineseme), a také zápis „Anecdote Of The Queens“, skladatele a kytaristy Nozomu Wakaie. Ti, co při zpozorování nějaké desky ze Země vycházejícího slunce automaticky prchají, mohu trochu uklidnit, neb v tomto případě probíhá zpěv v anglickém jazyce, a to na slušné úrovni (o tom ještě později). Přestože jde oficiálně o EP, časovým rozpětím pětatřiceti minut se zde dostáváme na úroveň regulérní řadovky. Ta projektu s názvem Destinia vyšla zatím jedna, předloni, a byla ucházející. Aktuální zápis nastolenou laťku kvality potvrzuje, jakkoli zároveň nic nového nepřináší. Rychlý i sentimentální, jemně neoklasický, v sólech patřičně nápaditý a v každém momentu melodický rock-metal, v tom je Destinia zcela po japonsku tradiční. Přidanou hodnotu ovšem znamenají pěvecké pozice, které zastávají dvě pěvy, Yui Sakakibara a uhrančivá Fuki (Light Bringer, Unclucky Morpheus), a také – světe div se – americký maestro Rob Rock! Ten už zpíval na debutu tohoto projektu, nyní dostává prostor znovu, a to ve skladbě „Breaking The Fire“, lépe řečeno v její svižné hardrockové verzi, která nahrávku zakončuje. V úvodu ji zpívá Fuki a obě varianty fungují výtečně. Příjemně vyznívá také hitovka „I Miss You“, střednětempá „Love To You“ s refrénem jakoby vypadlým z osmdesátkových filmových montáží, baladická „Until That Time“ s rovněž chytlavým chorusem a povedla se i poprockovka „Rock Is Gone“. Tuctově tak vyznívá pouze pětka „No Surrender“, což není vůbec špatný výsledek. Hezky působí i obal, na kterém Nozomu drží péro (paví). Mírné doporučení díky anglickému zpěvu tentokrát míří i na posluchače, kteří běžně o japonskou tvorbu vůbec nezavadí.
6/10
YouTube ukázka - trailer
BEORN - Time To Dare
Na závěr si dáme šnaps pravého a pořádně ostrého rumu. Do pirátské lyriky stylizovaný, symfonický power ruských Beorn, má obrovskou sílu a strhává se samozřejmou nonšalancí Jacka Sparrowa. Úvodní song „Riders Of The Sky“ působí ještě malinko nesměle, pak to ale začne. Třetí výbuch s názvem „Star Ocean“ vtipně načínají 8-bitové zvuky, jež se brzy přelijí v chytlavou spídovou úderku s atraktivním využitím elektroniky a mimořádně nakažlivými melodiemi v bridgi. K vydechnutí poslouží poklidněji vedený kus „In Quest For Planet Eden“, aby nás zároveň připravil na zřejmě nejlepší položku díla, kterou je pětka „The Chest Of Deadman“ s paušálním metalovým půvabem. Na druhý ostrov pohody narazíme s instrumentálkou „Space Invaders“, po níž následuje další vichr, tentokrát s jasnou inspirací finskými velikány Nightwish. Epický symfo ohňostroj skladby „Galaxy In Flames“ ovšem tentokrát postrádá – snad díky malé osobitosti – silnější tah na branku. V osmé „Phantom Ship“ opět zaujmou dynamicky šlapavé sloky, po soundtrackově laděném intermezzu „Ray Of Hope“ na nás pak vybafne poslední rychlík „The Beast“ s vrcholem v sólovém partu. Samotný závěr obstará klidný - a spíše průměrný - opus „Coming Home“. Zvláštní zmínku zaslouží zvuk, který je zvládnutý dobře technicky, pocitově z něj ale čouhá nemalá počítačová umělost. Rovněž – velmi slušný - zpěv Gregory Kryukova mohl být vytažen víc do popředí. To jsou ale drobnosti, více zamrzí několik tuctovějších písní, které vrhají stín i na ony kromobyčejně vyvedené položky. V optimálním případě totiž mohlo klidně jít o jednu z nejlepších nahrávek roku! Škoda, nicméně budete-li mít chuť na úderný, efektní a na melodickou strunu hrající powermetalový spektákl, tahle parta by vás zklamat neměla.
7/10
YouTube ukázka - Star Ocean
|
