Ještě než se pustím do nejkontroverznějšího alba v historii kapely, dovolte mi malou odbočku. Psal se rok 1996 a Slayer vydávají cover album „Undisputed Attitude“. Tato deska obsahuje 11 coverů osmdesátkových punkových kapel, které ovlivnily svým stylem Slayer (př. Minor Threat, Verbal Abuse), dva songy od Hannemanova vlastního projektu Pap Smear a vše završuje jediná původní píseň „Gemini“. Přijetí alba nebylo zrovna nejvřelejší a dost často se mluvilo o prozatím nejhorší nahrávce. Kvůli povaze celé placky tento „garážový výlev“ nebude brán v potaz a nedostane prostor pro samostatnou recenzi. Nicméně, zmínit jsem ho musel.
Kapela si zkrátka v „Undisputed Attitude“ pohrála a zavzpomínala na svou část kořenů (hardcore)punku. Vydání navíc mělo smysl i proto, že punk prožíval renesanci a čím dál více se prosazoval v mainstreamu - skupiny jako Blink 182, Green Day nebo The Offspring začaly být žádaným zbožím. Podobnou taktiku můžeme vysledovat i u dalšího řadového studiového alba „Diabolus in Musica“, které je poplatné době a snaží se navázat na tehdejší populární styly jako groove metal a nu-metal. Základní idea přitom vzešla od Jeffa Hannemana, jenž se snažil přijít s něčím naprosto odlišným. Experimentální choutky začaly výraznějším podladěním a pokračovaly rovnocenným basovým příspěvkem, a to jak v kompozici skladeb, tak především ve zvuku, který prošel taktéž slyšitelnou změnou a dřívější „Divine Intervention“ strká svou lepší vyvážeností do kapsy. S oblibou jsem „Diabolus in Musica“ přejmenoval na „Araya in Musica“, protože pokud si vezmete nejklasičtější alba Slayerů, basu v nich příliš neuslyšíte.
Hutný zvuk, podladěné kytary a vytažená basa společně s nápadem odklonit se od svého zajetého rukopisu byl riskantní krok, který souboru tentokrát nevyšel. Jak fanouškovská obec, tak i kritici měli s celkovým vyzněním alba problémy a nelze se jim moc divit. Jestli totiž některé pasáže připomínají Limp Bizkit nebo Slipknot, určitě to nebude většině posluchačů vonět, protože to zkrátka nejsou Slayer. Chápu určité rozčarování z devadesátek, nával nových metalových subžánrů a snaha o vyzkoušení jiného zvuku a psaní, ale v tomto případě se kapela nechala až příliš silně strhnout dobou. Některým částem písní nelze upřít dobrý nápad nebo kvalitní zpracování („Stain of Mind“, „Point“, „Overt Enemy“), ale v konečném důsledku musím konstatovat, že u této desky si kapela sáhla na dno a bohužel se nemůžu ubránit srovnání se „St. Anger“, byť „Diabolus“ má aspoň normální zvuk a nepřepálenou stopáž.
Z bahna těžkého podprůměru vytahuje album kvarteto velmi povedených songů. Jmenovitě jde o „Bitter Peace“, „Perversions of Pain“, „In the Name of God“ a „Scrum“. Tato čtveřice využívá nabídnutý zvuk a v tradičních slayerovských kolejích do posluchače sype to nejlepší, co deska nabízí. Škoda jen pár hluchých míst jako první minuta a půl „Bitter Peace“, která by si zasloužila samostatný slot jakožto intro nebo třeba závěr v „In the Name of God“. Na druhou stranu kulometný refrén ve „Scrum“ nebo boží nosný riff v „Bitter Peace“ krásně kontrastují se zahuhlaným a zatěžkaným zbytkem alba. Tentokrát se rychlá tempa a zlověstné riffy objeví minimálně a působí paradoxně jako živá voda a nezbytné koření. I proto dost zamrzí, že se v podstatě celé album na živácích ignoruje. Některé písně by totiž do setlistu zcela jistě bez problému zapadly.
|
