Otřepané rčení tvrdí, že pokud se vám něco líbí hned napoprvé, je to proto, že jste něco téměř totožného již slyšeli. Dle této teorie by v případě debutového alba Germánů Hammer King (nedejte nic na jejich tvrzení, že pochází ze Saint-Tropez) s názvem „Kingdom Of The Hammer King“ mělo jít na absolutní lásku na první poslech. Tedy alespoň v případě, že vám nebude vadit naprosto nulová originalita, kadence výrazu „kladivo“ častější než při celodenní směně v Hornbachu (to ostatně bude zcela nevyhnutelná bolest i následujících řádků), kadence pojmu „král“ naprosto srovnatelná, kadence veškerých možných heavíkových klišé, rovnající se součtu dvou předchozích pojmů a téměř všudypřítomně naolejované bicepsy…
No jasně, Hammer King by si zjevně někdy rádi stoupli na jedno pódium po boku Hammerfall a Manowar. To jsou dva inspirační zdroje (i když samotní Hammer King se odvolávají na jiná jména), ze kterých se na téhle desce čerpá naprosto nezřízeným způsobem a tak věrně, že prakticky o kteroukoliv z desítky skladeb byste mohli klidně zakopnout i v repertoáru zmíněných kapel. Na druhou stranu nutno přiznat, že Hammer King jsou coby imitátoři velice silní v kramflecích, což v praxi znamená, že hrát dovedou a všechna ta povinná klišé, jako chytlavé riffy, kytarové melodie i nenáročně účelná sóla, šlapavou rytmiku, skandovatelně hrozičské refrény, pompézně výhružné sbory, texty plná klišé ve stylu „I am the lord of darkness, I rule a realm of fire, …, I am the cry, a flash in the night, I rule a world of black and white, …, I am the lord of metal, A sworn long distance runner“, „Gods of fire rule the night… I am the king, I am the foe, I am the light inside the darkness after all“ , i nezbytně stylově dokonale zabarvené hrdlo Titana Foxe V s tradičními výhonky do chytlavého jekotu, měli v dětství zjevně jako povinnou četbu. Hudba samotná? Však říkám, Hammerfall, Manowar (předexperimentální)… , kde jediným vykouknutím ze zajetého schématu se může stát basa, tvořící atmosféru v „Chancellor Of Glory“, případně absence obligátní balady. Jinak je všechno předem nalajnované prakticky od prvních tónů.
Kladivem sem, kladivem tam. Pokud máte výše zmíněné inspirace mezi svými oblíbenci a odpustíte Hammer King již zmíněný fakt, že vlastní invenci dali k ledu asi již před prvním společným vstupem do zkušebny, nejspíš se shodneme na tom, že se tahle deska docela dobře poslouchá, že pod pódiem či na nějakém nenáročném alkoholovém dýchánku prostě bude fungovat. A v takové chvíli třeba i zapomenete i na fakt, že takhle se v cizích pokladnách nerabovalo snad ani ve středověku.
|
