U Švédů Manimal by člověk, blíže neseznámený s jejich produkcí, jen stěží předpokládal skutečnou hudební náplň. Název kapely, tituly písní a hlavně obaly desek pocitově svádějí někam k thrashi či deathu, přitom čtveřice muzikantů nedrhne nic jiného, nežli přímočarý a nikterak ponurý power a heavy metal. Díky prvotině „The Darkest Room“ si kapela udělala slušné jméno, to bylo ovšem v roce 2009 a čekání na aktuální řadovku se tak protáhlo na dlouhých šest let. O to překvapivěji působí obsah, který album s názvem „Trapped in the Shadows“ nabídlo.
Pokud bych měl zvolit jediné slovo, jež by mělo vystihnout aktuální materiál, bylo by jím přídavné jméno konzervativní. Většina riffů čiší dřevnatým heavy metalem, který jsme ve stejné nebo minimální obměně slyšeli už mnohokrát. Tak třeba kytary i stavba úvodního kusu „Irresistible“ připomenou snad ve všech ohledech Němce Primal Fear. V dalším průběhu nahrávky pak na mysl vyskočí party jako Accept, Judas Priest nebo Iced Earth. Bůhvíjaká originalita tedy není oslňujícím šperkem této novinky. O to překvapivěji bude znít následující soud: ničemu to pranic nevadí! Švédové totiž dokáží do svých tónů vložit tolik vášně a energie, že vás jejich muzika strhne se samozřejmostí, s jakou je hrána, a na nějaké myšlenky o menší původnosti nebudete mít kdy.
Nedílným základem takového dopadu je technicky precizní a slastně výbušný sound z díly Achima Köhlera. Díky němu prostoupí metal Manimalu každou buňkou těla, které setrvá v klidné poloze jen u výjimečně apatických jedinců. Velký plus má u mě kapela za melodickou mozaiku, jež v působivých barvách vykoukne na řezu nejedné z deseti nových skladeb. Nejsilněji pak ve dvojce „March of Madness", titulce "Trapped In The Shadows" (sólo!) a sedmičce „Silent Messiah“, což je mimochodem jediný rychlík díla, který ve své zdařilosti připomíná obdobně strhující kus „Dreamers and Fools“ z debutové fošny. Spídová akcelerace totiž není leitmotivem hudby Švédů, tím jsou naopak rozvážně se táhnoucí riffy i vokální linky. Nejmarkantněji v šesté položce „Man-Made Devil“, v menší či větší míře se však tento prvek projeví v každé písni. Žádné další zvláštnosti nečekejme, nejedno akustické vybrnkávání či užití dětského sboru v předposledním kusu „Screaming Out“, to jsou pouze kosmetické doplňky na tváři s výrazně tradicionalistickými rysy. Je však nutné dodat, že závěrečné dvě skladby (tedy "Screaming Out" a "Psychopomp") již ztrácí dech a v rámci desky je můžeme považovat za pouhou vatu, díky které nakonec výsledné hodnocení nedosáhlo na lichotivější osmičku.
Základem úspěchu Manimalu je každopádně výjimečný zpěv Samuela Nymana, který si se svým hrdlem může dovolit různě dobrodružné eskapády a nikdy nebude chycen do dravých spárů tuctovosti. Samuel o svém daru ví a nebojí se ho použít třeba při ječení, které se intenzitou dotýká samotné brány nebeské, přičemž u refrénu páté písně "Invincible" si umím lehce představit, jak její bytelná konstrukce začne nezadržitelně pukat. Charakterem hlasu mi tento borec připomíná neméně skvělého Dirka Thurische z německých Angel Dust, a to tak silně, že jsem jej téměř s jistotou hledal v hostujících zpěvácích. Jeho jsem sice nenašel, místo toho na mě vykouklo ještě slovutnější jméno, konkrétně Udo Dirkschneider, jenž vypomohl ve skladbě „The Journey“, která díky němu – a epicky valivým riffům – působí jako hrozivá písečná bouře v samotném nitru antického Egypta. Ano, tohle dílo je především o síle a dramaticky okázalém efektu. Máte-li to nastaveno podobně, mohla by pro vás být novinka Manimalu jedním z nejlepších počinů roku 2015.
|
