Dneska frčí být moderní. Kdo není moderní, tak je patrně zakonzervovaná konzerva, držící se profláknutých postupů a schémat. A pochopitelně, ve většině hudebních stylů toto nebezpečí hrozí. Ale zrovna u progresivního metalu, kdy již sám název stylu naznačuje, že by mělo jít o styl pokrokový a soustavně se rozvíjející, je spojení s pojmem „moderní“ poměrně zavádějící, ne-li přímo podezřele samoúčelné. Nicméně když už Italové Fatal Destiny toto spojení v souvislosti se svojí prvotinou „Palindromia“ užili, není od věci podívat se nejen na to, nakolik užití tohoto spojení má smysl, ale i na to, jak si Fatal Destiny v tom hudebním světě stojí.
V první řadě nečekejte žádné sáhodlouze nekonečné kompozice a takřka nikdy nekončící album. Seškrtneme-li úvod a závěr v podobě krátkometrážního (a pro celkové vyznění nijak zásadního) intra a outra, zbyde nám pouhých šest skladeb, z nichž jen jediná přesáhne šest minut. Což je poměrně rozumné rozhodnutí, které zajistí to, že udržet pozornost u kompletní „Palindromie“ není kdovíjak velký problém. Jinak totiž ta zmíněná šestice (které se ve finále drží podobné matrice, tedy snahy o maximální ukázku individuálních schopností instrumentalistů, prokřížené se snahou o melodičnost ze strany křiklouna Andrei Zamboniho) neoplývá kdovíjak závratnou nápaditostí a může tak být potíž s tím, některý z motivů si zapamatovat. To by u progresivního metalu nemělo být hlavním kritériem pro hodnocení, ale snaha o propojení s melodičností power metalu (což ostatně kluci i veřejně přiznávají) je víc než zřejmá. Jenže v umění melodických výkrutů najdete řadu těch, kteří Final Destiny snadno překonají a podobně jsou na tom Italové i s technickou náročností a nápaditostí. Jasně, že kluci hrát dovedou, ale v podstatě žádné ze sól není tak silné, aby vám naježilo chlupy aspoň na rukách. A na pováženou je i fakt, že v mnoha případech hudbě Fatal Destiny dominují klávesy a syntezátory, které má na starosti hostující nečlen Alessandro Bertoni. Střídání melodických částí s těmi technickými občas působí disharmonicky, nepřirozeně a samoúčelně, což v některých případech má zcela destruktivní vliv na jakoukoliv gradaci songu či stupňování atmosféry. Ani Andrea Zamboni nemá kdovíjak charismatický hlas, a i když díky své poklidné civilnosti může občas připomenout Michaela Eriksena z Circus Maximus, ani on nemá tendence tuhle desku dotáhnout k nějakým strhujícím momentům.
Fatal Destiny a jejich „Palindromia“ mi v součtu vychází jako průměrné power-progové album, na kterém se střídají silnější momenty (a pak z toho leze příjemná pohoda) s těmi slabšími (a pak je to disharmonie a samoúčelnost), bez toho, aby se některá z těchto poloh posunula do výraznějšího extrému. Ale třeba je podstatou tohoto pocitu to úvodní dilema kolem moderny. Pro mě coby starého konzervu na téhle desce není nic tak zásadního, co by mě přesvědčilo k tomu ji sjíždět častěji. Modernisti, zkuste, třeba mě pak budete mít tendenci přesvědčit o opaku.
|
