S velkými ambicemi vstoupila na scénu španělská folk-symfo-metalová kapela Last Days Of Eden. Vždyť stvořit sedmdesáti minutové album, na to je potřeba obrovské víry ve své schopnosti, což jde ruku v ruce s pokorou, která může být odpovědí na to, proč do tak rozsáhlé stopáže často nejdou ani zajeté a hudebně vyzrálé spolky, stejně jako proč do něčeho takového šla debutová parta. Někdo by měl na stěny zkušebny Španělů velmi tučným písmem vytesat nápis „MÉNĚ JE NĚKDY VÍCE!“. To samé totiž platí i pro počet skladeb, kterých na této prvotině najdeme čtrnáct, přičemž posluchačovu pozornost dokáží umělci udržet maximálně do písně deváté.
Do té doby se symfonický metal s irským i keltským folkem (nedílnou součástí tvorby jsou dudy) docela hezky poslouchá, a to jak díky perfektní zvukové produkci, tak tuze líbivému, popově hladivému volátku zpěvačky Lady Ani. Ovšem nejpozději ve chvíli, kdy se přidají moderní ostré riffy a do pěvecké hry se zapojí i mužský protějšek Dani G., bude nad slunce jasné, do které inspirační studnice se chodilo s nejhlubším džberem. Finové Nightwish nám na mysli vyskočí častěji, než by bylo zdrávo, na druhou stranu podobných krádeží se dopouští každá druhá parta, takže už jde rovněž o jakýsi folklór, ať se nám to líbí nebo ne. Španělé si každopádně vedou slušně ve stavbě vokálních linek, v čele s refrénovými party (např. songy „Invincible“, „Bring Me The Night“, „The Spell“). I tak by neuškodilo více nápadů, které by krom dokumentace obstojně zvládnutého řemesla nabídly také kus srdce.
A tak, když už je všeho, časově i pocitově, přesně akorát, čeká nás ještě několik skladeb, včetně šestnácti minutové (!) kompozice „A Game of War“. Do té doby mohli hudebníci odejít tzv. se ctí, nyní už to nelze. Zvlášť, když se i v oné nejrozsáhlejší flákotě kapela inspirovala výše zmíněnými Finy, jenže tentokrát si k tomu vybrala skladbu „The Greatest Show on Earth“ (deska „Endless Forms Most Beautiful“), tedy rádoby atmosférický, ale ve skutečnosti dosti u-b-í-j-e-j-í-c-í hudební monument. Španělům nedošlo, že něco takového si můžou dovolit jen a pouze velikáni typu Nightwish, kteří si toleranci svých fanoušků dlouho a poctivě budovali. Ti jim teď oplácejí trpělivým vstřebáváním všeho, co autoři ve své – mnohdy již dávno oslabené formě - vymyslí. S takovou tolerancí ovšem nováčci Last Days Of Eden nemůžou vůbec počítat.
|
