Není nic překvapivého na tom, že jižní Amerika rodí skvělé metalové kapely, které umějí hrát tvrdě. K nim se dá počítat i argentinská kapela Vomit of Doom, která používá nepříliš tradiční koncept zpívajícího bubeníka. Umění nejen dominantního tlučouna s hlubokým growlem Luciana Goreze, ale i dalších dvou thrash/blackových satanášů můžete posoudit na jejich debutové desce „Obey the Darkness“.
Ta podává svědectví i o tom, že si kapela umí pohrát s atmosférou a to zejména v instrumentálních pasážích, které album protkávají.
Už úvod alba „Haunting (Intro)“ navozuje tématicky ponuré pocity blackového rázu, snažící se podobat norským špičkám v oboru. Klidná instrumentální znělka s chladnými tóny zlehka připomíná staré dobré Burzum. „Perversecution“ valí nekompromisní smršť riffů obou kytar, které se vzájemně skvěle doplňují a vytváří tak melodickou skluzavku, která má švih po celou dobu skladby.
„Conspiracy Vs The World“ začíná pěkně zhurta. Žádný rozjezd, melodická příprava či stupňování, ale nekompromisní nářez na samém začátku. Vokál zabrušuje do neskutečných hloubek a kytarové sólo rozbíjí představy o monotóním ražení. Kdepak, hravost a nápadité střídání motivů není kapele vůbec cizí, což touto skladbou názorně dokazují.
Oproti úvodu alba je postupně s každou další skladbou čitelnější vliv thrash metalu oproti začátku. Jako by měla deska dvě tváře, přičemž se oba žánry propojují jen místy a to nejčitelněji ve skladbách „Evoked Devastation“ a „Maze of Doom“. Atmosféricky laděný rozdělovník alba „Interlude“ znovu navozuje ponurou a hororovou atmosféru s chladnou rozmluvou. Na pozadí nahrávky nechybí sem tam nějaký ten bolestný výkřik, evokující pocity strachu.
„Obey To Darkness“ zaujímá oproti předchozím skladbám výrazně melodický postoj. Thrashové riffy patrnější a čitelnější, jen vokál si stále, tak trochu zakládá na blackovém pojetí.
Výraznou stopou ve skladbách druhé poloviny se stávají vymazlená kytarová sóla, která svou svižností a melodičností přidávají na energii a větším drivu.
Trochu monotónně působí „blicí“ blackový úvod, který je na albu poměrně často zastoupený v přibližně stejných sekvencích. Příkladem jsou skladby „Metal Pussy Attack“, „Kill The New Messiah“, nebo bonusová třináctá skladba „Into the Perdition“.
Desku uzavírá "Ultimatum", čistě instrumentální záležitost, nesoucí se opět v teskném duchu.
Poměrně přesvědčivá muzika, udělaná s dostatečným citem.
|
